Dušan Jánský
Spící kráska či Šípková Růženka. Tak nazývá celý svět malou Rosalii Lombardovou, dceru sicilského generála, která roku 1920 ve věku dvou let zemřela na infekční zápal plic. Dívenka si toto jméno skutečně zaslouží – i téměř sto let po své smrti vypadá, jako by zavřela oči teprve před chvílí. Rosali je mumie – nemladší, nejzachovalejší a nejspíš i nejznámější ze stovek mumifikovaných těl, která jsou uložena v katakombách kapucínského kláštera v Palermu a na dalších místech po celé Sicílii. Klášter menších bratří kapucínů byl v Palermu založen roku 1534. Už od počátku řádového působení v sicilské metropoli zdejší mniši pochovávali své mrtvé ve sklepení pod klášterem. Na přelomu 16. a 17. století však sklepní prostory přestaly kapacitně dostačovat a kapucíni se rozhodli vyhloubit podzemní katakomby, které by svými rozměry na dlouhou dobu problém pohřbívání vyřešily. Když však byly kvůli stavebním pracím vyzdviženy čtyři desítky dříve pohřbených těl, ukázalo se, že ostatky dosud nepodlehly zkáze, neboť suché, chladné a dobře ventilované prostředí v kobkách z pórovitého vápence je přirozeným způsobem mumifikovalo. Tato náhoda napomohla vzniku tradice, která se nejen udržela po staletí, ale rozšířila po celém území Sicílie.
Mumie s vnitřními orgány
První těla, jež byla uchována záměrně, patřila samozřejmě mnichům. Nejstarší mumií, kterou lze v katakombách spatřit, je páter Silvestre da Gubbio, zesnulý roku 1599. Jeho tělo bylo svlečeno a položeno do speciální větrané komory na terakotové trubky, které odváděly odcházející tělesné tekutiny. Tento postup konzervace těla se dnes označuje jako spontánní mumifikace. V prvních staletích po zprovoznění katakomb nebyly sicilským nebožtíkům (na rozdíl od jiných mumií, například egyptských, jež jsou pravděpodobně nejznámější) po smrti odstraňovány vnitřní orgány či mozek. Po sedmi až osmi měsících, když tělo spontánně dosáhlo dostatečně vysušeného stavu, je mniši omyli v roztoku z vinného octa, a aby si udrželo původní tvar, vycpali dutiny slámou. Takto připravené mumii byl vrácen oděv a přesunula se do veřejně přístupné části katakomb.
Mniši, lékaři, právníci i umělci
Brzy poté, co se konzervační metody ukázaly jako účinné, projevili zájem o uchování svých tělesných ostatků i příslušníci movitých sicilských vrstev. Mezi zámožnými obyvateli Palerma se stalo jakousi módou nechat se po smrti mumifikovat. Vedle mnichů a kněží se tedy v kapucínském pohřebišti začali objevovat také vládní úředníci, lékaři, právníci či umělci. Ze jmen, která přežila své nositele, uveďme například biskupa Agostina Franca či malíře Giuseppe Velasqueze. Podle záznamů bylo v dobách největší slávy v palermských katakombách uloženo asi 6 až 8 tisíc těl. Jednalo se jistě i o výhodný obchod, neboť za mumifikaci a následnou údržbu tělesné schránky pozůstalí každý rok platili značný obnos. Pokud poplatek neuhradili včas, byl jejich předek dočasně uschován a na původní místo se vrátil teprve po vyrovnání dluhu. Údržba těl se v některých případech řídila také pravidly, která si před smrtí nadiktoval sám zesnulý – některým mumiím byly například pravidelně vyměňovány šaty či čištěny a česány vlasy. Rodiny zemřelých nepovažovaly mumie za nic neobvyklého, a dokonce je v katakombách často navštěvovaly.
Neobvykle hrůzostrašná podívaná
Počet v současnosti vystavených těl oproti dobám největšího rozmachu značně poklesl, podle posledních odhadů lze nyní spatřit asi 1250 až 1800 mumií. Co se stalo s ostatními, není přesně známo. Spekuluje se o tom, že po staletích definitivně podlehly zkáze nebo že byly zničeny během bombardování za druhé světové války. Palermské katakomby dnes fungují jako muzeum a patří mezi nejvyhledávanější turistické atrakce města. Zaplatíte-li tři eura, můžete volně procházet mezi mumiemi a zkoumat je z několikacentimetrové vzdálenosti. A je to vskutku zvláštní – ač poněkud děsivá – podívaná. Těla jsou systematicky rozmístěna do několika sekcí. Hned u vchodu, střeženého nejstarším obyvatelem katakomb páterem Gubbiem v černé kápi, se nacházejí mumie kapucínských mnichů. V sousední chodbě jsou umístěni ostatní kněží a preláti, v dalších, které navazují, pak muži, ženy, celé rodiny, osoby významných profesí nebo děti. Některé mumie stojí ve vzpřímené poloze v četných nikách podél chodby, drátem či provazem zezadu připevněné ke skobě ve zdi. Jiné leží v prostorných policích, které v několika řadách nad sebou pokrývají celé stěny od podlahy až po klenutý strop. Další odpočívají v dřevěných rakvích opatřených skleněnými stěnami.
Kleriky, koruny a uniformy
Míra zachovalosti jednotlivých těl je různá. Zatímco z některých se zachovaly jen skelety, jiné mají kostry potažené tenkým pergamenem bělavé kůže a na dalších lze pozorovat také tkáň prstů vykukujících z rukávů, chomáče vlasů či další detaily. Také podle oblečení se mumie hodně liší. Kapucínští mniši byli pohřbíváni převážně v prostých jednobarevných rubáších, ostatní klérus však i po smrti nosí šaty svědčící o někdejším zařazení v církevní hierarchii. Rovněž přední představitelé uznávaných profesí byli oblečeni do kvalitních svátečních obleků všeho druhu, jejich dlouhé černé kabátce bývají nezřídka doplněny i vázankami a pokrývkami hlavy. Vojáci odpočívají v tmavomodrých uniformách s dvourohými napoleonskými klobouky. A snad nejlépe byly do rakve oblékány ženy a děti. U ženských mumií, z nichž většina je vystavena vleže, lze vidět bohatě nařasené vyrudlé sukně, zdobené čepce, zašlé krajkové polštářky pod hlavou, černé kožené střevíce, a v jednom případě dokonce korunu. Dětem byly nejčastěji vybírány bílé šatečky s krajkovými čepečky stejné barvy, v nichž dodnes některé vypadají jako panenky.
Ručně psaný postup mumifikace
Stupeň zachovalosti bezpochyby souvisí i se stářím mumie. Balzamovací metody se od časů pátera Gubbia do počátku 20. století, kdy místní úřady balzamování definitivně zakázaly, notně změnily. Vrcholným mumifikačním dílem palermských katakomb je právě v úvodu zmíněná Rosalia Lombardová, jež byla zároveň posledním člověkem, který směl být ve městě konzervován. Postup, který k maximálnímu uchování jejího těla zvolil tehdejší přední palermský balzamovač dr. Alfredo Salafia, dlouho zůstával tajemstvím. Vědělo se, že aplikoval metodu arteriálního balzamování, tedy injekčního vstřikování vhodných konzervačních materiálů do tepenného systému zemřelého, jež se rozšířila během 19. století. Mělo se však za to, že detailní popis úspěšného balzamovacího postupu si lékař, který zemřel roku 1933, vzal s sebou do hrobu. Teprve před několika lety sicilský antropolog Dario Piombino-Mascali vyhledal Salafiovy žijící potomky a mezi písemnostmi z rodinné pozůstalosti objevil také ručně psané paměti, v nichž balzamovač před svou smrtí celý proces zaznamenal.
Formalin místo krve
Postup, který i dnešní odborníci přes balzamování hodnotí jako vrcholné umělecké dílo oboru, spočívá v kombinaci několika použitých látek. Salafia v pamětech popisuje, jak krev malé Rosalie po její smrti nahradil tekutinou uměle vytvořenou z formalinu, alkoholu, glycerinu, salicylové kyseliny a zinkových solí. Každá z přísad ve výsledné směsi plnila nenahraditelnou funkci: formalin zabíjel bakterie, alkohol tělo vysušoval, glycerin zabraňoval přesušení, salicylová kyselina likvidovala houby a zinkové soli dodávaly tkáním pevnost.
Neuvěřitelný výsledek Salafiova postupu lze pozorovat dodnes. Kolem roku 2009 sice tělo malé Rosali začalo vykazovat první známky rozkladu, a muselo proto být i s rakvičkou umístěno do speciálního hermeticky uzavřeného skleněného boxu naplněného dusíkem. Doposud jedinou viditelnou známkou rozkladu je však změna barvy – pokožka dívky ztmavla a vlasy, kdysi zlatavé, získaly jemně rezavý nádech. Pokožka ve tváři a ostatní tkáně stále působí dojmem, jako by byly vymodelovány z vosku. A jak ukázalo zkoumání pomocí rentgenových paprsků, stejně nedotčené jsou i Rosaliiny vnitřní orgány.
Ráj pro moderní archeologii
Ač to s ohledem na silně katolické náboženské přesvědčení obyvatel ostrova asi leckoho překvapí, Sicílie je na mumie velmi bohatá. Mimo Palermo lze méně rozsáhlé soubory mumifikovaných těl najít také v dalších sicilských městech, například v Pirainu, Savoce či Novaře. V posledním desetiletí se tento historický materiál nesmírné hodnoty stal centrem zájmu moderní archeologie. Co všechno dnes ze sto až pět set let starých tělesných ostatků umíme vyčíst? Je toho relativně mnoho. Například výzkum vedený Dariem Piombino-Mascalim, již zmíněným antropologem z palermského Úřadu pro kulturní dědictví a sicilskou identitu, od roku 2007 shromažďuje poznatky, které vypovídají o životě, životním stylu, stravovacích návycích, nemocech či okolnostech smrti mumifikovaných osob. Vzhledem k rozdílné době konzervace těl tak vědci mohou porovnávat charakteristiky osob, které na ostrově žily v rozmezí od 16. do 20. století.
Středověké kosti pod rentgenem
Moderní archeologie si vypomáhá metodami založenými na dnes běžných medicínských postupech, jako je například zkoumání pod rentgenovými paprsky, skenování počítačovým tomografem či analýza DNA. Výhodou většiny těchto metod je jejich neinvazivní nebo téměř neinvazivní charakter, díky němuž dochází k minimálnímu poškození historicky cenných tkání. Kvůli ochraně mumií také výzkumy probíhají často přímo v katakombách, kam jsou příslušné mobilní přístroje dopravovány. Rentgenové snímky mumií přinesly mnoho nových informací o nemocech, kterými dřívější Sicilané trpěli. Dvě třetiny mumií uchovávaných v katakombách zemřely v seniorském věku – jejich kostry nesou stopy degenerativních chorob, jež odpovídají běžnému opotřebení těla ve stáří, zejména osteoartritidy, kterou rentgenové paprsky odhalily v páteřích, kolenou, kyčlích i jinde. U některých zemřelých vědci zjistili rovněž stopy po dně, syndromu DISH, Robinowově syndromu a dalších diagnózách. Vyléčené fraktury žeber a hrudních či bederních obratlů svědčí o schopnostech dávné sicilské medicíny tyto úrazové stavy řešit.
Vyvážená strava kapucínů
Výzkumy sicilských mumií také doplnily znalosti o jídelníčku ostrovní populace během uplynulé poloviny tisíciletí. Ačkoli kapucíni v rámci svého řeholního života jistě drželi četné půsty, rentgenové snímky nezaznamenaly nic, co by svědčilo o skeletálních změnách v důsledku nedostatečné výživy. Naopak, srovnání historických kostí s dnešními potvrdilo téměř shodný obsah kolagenu, což svědčí o kvalitní stravě mumifikovaných osob. Toto zjištění nebylo až tak překvapivé s ohledem na to, že lidé, kteří měli dost prostředků, aby své tělo nechali konzervovat, bezpochyby patřili k movité společenské vrstvě a mohli si kvalitní stravu dovolit. Spektrometrická analýza kostí, zubů, vlasů a nehtů pomohla rozkrýt, jaký byl typický jídelníček sicilské smetánky. Jednalo se o stravu založenou na suchozemských zdrojích, tedy potravinách rostlinného původu, obilovinách, mase a mléčných výrobcích, která byla jen mírně obohacena o ryby a mořské plody. Zajímavé závěry přinesla spektrometrická analýza vlasových vzorků odebraných mumiím. Ukázalo se, že i s odstupem několika staletí lze touto metodou identifikovat přítomnost ethylglukuronidu ve vlasových vláknech a stanovit tak míru konzumace alkoholu dotyčným jedincem během života. Podle výsledků je zřejmé, že také v předindustriální době si leckteří movití Sicilané rádi přihnuli.
Rekonstrukce dávno skončených životů
Jednotlivé mumie o sobě poskytly různě rozsáhlý soubor informací. Rekordmanem mezi zkoumanými těly se v tomto směru stal tzv. muž z Piraina č. 1, nazvaný podle místa svého odpočinku. Na jeho ostatcích byly nejprve objeveny známky mnohočetného myelomu a následně zjištěny stopy po míze a pylu rostliny Polygala vulgaris, která se v minulosti užívala pro své protinádorové účinky. Jelikož tato rostlina měla původ v Číně a Turecku, zatímco na Sicílii se nevyskytovala, záchyt stop její přítomnosti znamená, že sicilští lékaři znali a používali i léčiva pocházející z území zcela mimo jejich region. Tělesné ostatky muže stiženého myelomem poskytly při podrobnějším zkoumání ještě další informace. V jeho střevech byla objevena parazitární infekce tenkohlavcem, která se obvykle vyskytovala takřka výlučně v chudinských vrstvách. Důvod, proč parazit v tomto případě napadl muže náležejícího ke střední či vyšší třídě, lze hledat patrně právě v oslabení jeho imunitního systému v důsledku mnohočetného myelomu. Výzkumníci v tomto případě dokázali získat tolik údajů, že mohli rekonstruovat přibližný obraz mužova života.
Vývoj balzamovacích metod
Zkoumání mumií přineslo nové poznatky také v oblasti metod konzervace těla. Postupy, jež v počátcích volili k mumifikaci kapucíni z různých sicilských lokalit, se lišily jen v maličkostech – některé kláštery používaly místo keramických trubek dřevěné, jinde vyplňovali tělesné dutiny ne slámou, nýbrž vonnými bylinami, které měly omezit případný zápach a napomoci balzamování těla.Zatímco v 17. století se jednalo takřka výhradně o spontánní mumifikaci těl, později, zejména od 19. století, se začaly používat nové postupy, které přirozenou konzervaci ostatků podporovaly a doplňovaly. Jednalo se mimo jiné o vyjmutí vnitřností, arteriální injektáž, aplikaci otrušíku či magneziového mléka na pokožku, aby se docílilo vzhledu více podobného kůži živého člověka, vložení umělých očí či očních víček do očních jamek, ucpání nosních a ústních otvorů tampony či vyplnění hrudních a břišních dutin a tak dále. Metody konzervace vnitřních orgánů se různily, avšak všem zkoumaným mumiím byl ponechán mozek.
Mumie ve zhoršující se kondici
Sicilské mumie měly štěstí. Díky odbornému zájmu o rozsáhlé poznatky, které už poskytly a do budoucna ještě mohou poskytnout, se rozproudila také diskuse o tom, jak konzervovaná těla, na nichž neustále pomalu hlodá zub času, zachránit pro příští generace. V rámci výzkumů se ukázalo, že vzorky odebrané z kůže, svalů, vlasů, kostí, ale i rostlinných výplní, oděvů, povrchu stěn v katakombách či okolního vzduchu obsahují spóry nebezpečných hub a bakterií podporujících rozklad. Diskutuje se proto o kontrole vlhkosti vzduchu v katakombách či o přesunutí dosud dochovaných mumií do kontrolované atmosféry. Po staletí těla ležela v podzemních prostorách bez ochrany, nyní již byl instalován alespoň kamerový systém, který nebožtíky dávnověku chrání před sběrateli morbidních suvenýrů.