pre mysliacich a tvoriacich
Jozo Vasko
Kto sa cez to prehryzie, mozno nebude lutovat ;-)
s pozdravom
jozovasko
skype: jozovasko
t-mobile:+421 904704261
e-mail:jozo...@gmail.com
Google+ profil
| -> Open software, open hardware
| -> Open communities -> Open world -> Open space ->
+<------------------<-----------------<--------------------<+
Lidové noviny
Co se stalo s naší dobou? Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo? Co nás v budoucnosti čeká?
Takto nadepsané úvahy předních českých myslitelů přinášel před nějakým časem list Dnes a mě teď trochu opoždeně napadlo, že jakkoli se nepokládám za předního myslitele a do vznešených společností se pletu vůbec nerad, mohl bych, ač nezván, se do té diskuze vmísit. Co se stalo s naší dobou… že krize? No pravda, nadělalo se dluhů a kdekdo teď vymýšlí triky, jak z té hospody odejít bez placení To je značně krátkozraké a řešení problému může leda o rok, o dva oddálit, řekl bych však, že jde o něco víc. Lidé mají pocit, že se najednou něco zlomilo, diví se otázka v záhlaví tohoto článku… no jistě. Asi se opravdu něco zlomilo, věru. Ledaže nejde o pocit, nýbrž o skutečnost; a nedostavila se najednou, nýbrž se zchystávala už dlouho, my však včetně nejvyšších hlav politických i ekonomických jsme si zakazovali na ni myslet. A už je to tady. Něco závažnějšího i trvalejšího než obyčejná krize, něco, co se v dějinách tak často neopakuje: zlom času, jímž končí jedno vývojové období a počíná se druhé, v němž nic nebude jak bylo a marné budou všechny pokusy o návrat k zaběhlým schématům dneška. Cosi jsme zanedbali, cosi velmi podstatného nepochopili či nechtěli pochopit, a nedpouštějící řád světa se rozhodl nám vystavit účet.
1. Čím ochořela naše doba
Řád světa. Poslyšte, já si vůbec nepotrpím na Indii. Poznal jsem tu úděsnou zemi dostatečně, než abych v ní spatřoval velmoc budoucnosti, jak je jí v pravé politicko-korektní rozjásanosti přisuzováno. Staroindická filosofie má ale mnoho do sebe. Při všem vědomí své civilizační příslušnosti uznávám, že se dobrala hlubšího pochopení mechanismů, jimiž se řídí svět a lidská existence, než myšlenkový systém Západu. Naše chápání vychází z předpokladu neustávajícího zápasu mezi sílami Dobra a Zla, přičemž je úkolem člověka všemi prostředky usilovat o vítězství Dobra a potírat Zlo. Dobro pak je to, co se nám líbí a co nám prospívá, kdežto zlo jest, co se nám nelíbí a co nám škodí; a my se domníváme přesně vědět, co je co. Když se však dějiny domotají k výsledkům, ukáže se všechno možné, jen ne nějaké Dobro; a my jsme v pokušení souhlasit s americkým kulturním tvůrcem Woody Allenem, prohlásivším svého času, že Bůh musí být buď zlý, nebo neschopný. Tak. Bůh - služebník lidských přání. Toť esence všech filosoficko-náboženských soustav Západu, ještě že máme toho čerta, aby bylo na koho svést nezdary našich (i božích) snah. A už ani toho nebereme vážně, povýšivše na trůn světa i nebes sami sebe. To staroindická moudrost chápe řád světa a jeho dění jinak. Odvážím se říci, že pravdivěji, je-li pravdou to, co je potvrzeno výsledky. Nemluví o zápasu Dobra se Zlem, ale o dvojici bohů, z nichž jeden, Višnu, symbolizuje vznik, zdraví, život, zdar – v našem pojetí Dobro – kdežto v kompetenci jeho kontrahenta Šivy je opak: chátrání, zánik, zkáza, smrt. Což by se ještě pořád tolik nelišilo od našich představ… jenže na rozdíl od nich není konečným cílem vítězství dobrého boha Višnu nad zkázonosným Šivou, nýbrž musí obojí být v rovnováze. Jakmile se vážky příliš vychýlí v prospěch jednoho z bohů, přikvačí druhý a zase je s velkým rámusem srovná. Což, obávám se velmi, se právě děje.
Naše současné patálie se točí kolem jaksi vykolejených financí a my čekáme, že kdosi přijde, vysloví kouzelnou formuli a všechno se zase vrátí do starých, pohodlně vyjetých kolejí. Nu, krásné by to bylo. Ale netěším se. Je vícero příčin, starších a hlubších, pro něž se ocitáme v situaci, s níž si nevědí rady ani nejučenější ekonomové, a my neučení propadáme pocitu, že ať se zachováme tak či onak, obojí bude špatně. Proč to… tisíce a možná statisíce let byl člověk míčem ve hře obou zmíněných božstev, nemaje možnost do ní podstatněji zasáhnout, leda úpěnlivou modlitbou. Nebyla většinou moc platná, což věřící část lidstva chápala jako trest za hříchy spáchané i zděděné, kdežto pochybovači hloubali – dodnes hloubají - o Bohu, který musí být zlý nebo neschopný. Někdy koncem osmnáctého století však započal věk vědy a s ním obrat: člověk dostal do rukou páku, umožňující mu v stále podstatnější míře napomáhat tomu, co pokládá za správné, spravedlivé, humánní, jedním slovem za Dobro. Já, prosím, mám nejmíň proti řečené páce co reptat; nebýt jí, zemřel bych ve věku devíti let na následky poměrně banální nemoci. Což ale nemění nic na skutečnosti, že se člověku dostalo moci zasahovat do vývojového řádu; a po dvou stoletích si už nelze nic namlouvat: zasahuje do něj jako hrom do police. Pronikat do tajemství hmoty a energie, aplikovat poznané zákonitosti v praxi, v tom si vede vcelku úspěšně; chápání vyššího řádu však… Jakáž pomoc, je dění světa po čertech složitější mašinka, než se domnívali dědečkové osvícenci. Neběží po přímce jako když střelí, tam zářný cíl, zde cesta k němu, ale sestává z miliard a snad z nekonečného množství koleček drobných souvislostí, příčin, výhybek, kombinací, hrábneš do nich neomalenou rukou a kolečka se rozběhnou do všech stran, rozvíří se, roztančí, rozkutálejí, vytvářejí divoké, stále se měnící obrazce, a když se ten rej přece jen jakž takž ustálí, je svět opravdu jiný, ne však ve smyslu, jaký mu hodlali udělit šlechetného úmyslu plní vizionáři, nýbrž v právě opačném. Je to úkaz tak pravidelný a bezvýjimečný, že si můžeme dovolit tu smělost a odvodit z něj poučku: nepřemýšlejme pořád, jaké nejkrásnější výsledky mohou mít námi projektované změny, nýbrž jaké nejhorší; a v největší části případů nebudeme daleko skutečnosti. Naše současné potíže jsou přirozeným důsledkem toho, že jsme ze svých nezdarů nepoučili, domnívajíce se pokaždé, že šlo o náhodné vykolejení, ale příště… A ono houby příště.
Buďme opatrní s pácháním Dobra! Co platí, je výsledek; a ten… Já vím, že co teď napíšu, může znít cynicky, bezcitně, neeticky a jakkoli jinak chcete, zkusme ale pro jednou nepřemýšlet o tom, co bychom rádi, nýbrž co je. Lékaři celých generací obětavě pracovali na vymýcení chorob v zemích, jak se dnes vyhýbavě říká, rozvojových. Snažili se, a s úspěchem, snížit dětskou úmrtnost, povedlo se jim výrazně zvýšit průměrný věk dospělé populace. Dobrovolní pomocníci i vládami vyslaní profesionálové z jiných oblastí vědy hledali a nacházeli vodní prameny, zaváděli nové, vydatnější a odolnější druhy polních plodin, až… až se následkem všeho dobře míněného úsilí ocitly méně vyvinuté oblasti této nenafouknutelné planety v pasti přelidnění, z níž, obávám se, není úniku. A jelikož je dnešní globalizovaný svět roven spojitým nádobám, mají se nač těšit i obyvatelé zemí, kde se biblický příkaz milování a množení bere rezervovaněji. Je výrazem západního pokrytectví a potvrzením cesty do pekel, že je varováno před tuctem nebezpečí leda hypotetických a vynakládány obrovské prostředky na odvrácení rizik tak nicotných, že by mohla být k smíchu, jen před zahlcením miliardami lidí, nutně vedoucím k devastaci planety, nikdo varovný hlas nepozvedá, nikdo nedemonstruje, občanské aktivity neorganizuje.
Nepřesazujme rostlinku Dobra do půdy, z níž nevypučela! Nepřenášejme způsob myšlení, který se osvědčuje – i když s výhradami – v naší civilizační oblasti tam, kde jsou vyznávány zcela jiné hodnoty! Západní model demokracie… no, nepokládal bych jej za vší dokonalosti futrál; aspoň v současné podobě, zúžený na problém, kde honem vzít prachy k splacení bohorovně nadělaných dluhů, může působit spíš dojmem úpadku. Ale snad je ještě schopen pozitivního vývoje, i když hlavu na špalek bych za to zrovna nedal. To naprosto nelze říci o valné většině končin, do nichž byl náš model demokracie v přemíře dobré vůle přesazen. Mohli jsme to vědět. Nebo ještě hůř, věděli jsme to, ale namlouvali si něco jiného, krásnějšího, ušlechtilejšího. A ono zase houby. Demokracie zdegenerovavší ve vyprázdněný rituál, ne soutěž názorů, ale registrace početního stavu kmenů, klanů, náboženských skupin a sekt, navíc Alláh ví jestli poctivá, demokracie jako slůvko k vylepšení nevábného portrétu generálských, jednopartajních a jiných diktatur… věru že si Západ mohl ušetřit tu námahu. Kdepak. Nemalujme si, co není; kdyby národy dotčených zemí měly demokracii v genech, nečekaly by, až jim ji zavede někdo ze Západu, ale došly by k ní během tísíců let svých dějin samy. Jelikož místo toho dospěly k různým formám samovlády, je nutno mít za to, že jde o stav přirozený, který se nám nemusí líbit, ale musíme s ním počítat. Nevrtat v něm, nechceme-li celí vyjevení zírat, jak nám zase všechno vychází naopak a našišato. Nemalá část našeho maléru pochází z toho, že jsme nedbajíce zkušeností vrtali a s vytrvalostí hodnou lepších věcí dosud vrtáme.
Podobně nepřesaditelnou rostlinkou je západní pojetí citu vlasteneckého. Ono se vlastenectví i na domácí půdě malým posunem mění ve výlučnický, svárlivý, do všech stran naježený nacionalismus; přeneseno jinam mívá tuto podobu už zpravidla. Abychom uvedli příklad: dokud se arabské země nacházely pod trochu, pravda, svévolnou vládou osmanských sultánů, nebylo vážnějších potíží a všechno jakž takž fungovalo. Potíže nastaly, když svrhly osmanské jho a prosadil se Západem naočkovaný nacionalismus. I řeže se to v zahradě Alláhově, jeden nenávidí druhého a druhý pátého, převrat stíhá převrat a revoluce revoluci a není vyhlídky, že by mohlo být jinak a lépe. Ještě že je po ruce Izrael jako pojítko všech těch nenávistí; nebýt jej, snad by se všechno v tom bláznivém koutě světa rozletělo jako přetopený kotel. Ostatně, abychom nemyli hlavu jen Arabům, i vládcové Řiše středu moudře usoudili, že bude lépe, probudí-li ve svém lidu nacionalismus výměnou za vypelichaný už maovský komunismus; a teprve tím se Čína, po tisíciletí svých dějin obrácená sama do sebe, stává nebezpečnou vnějšímu světu i sobě samé. Jenže my pořád – hle, stříbrný pruh na horizontu, hle, mladá, počínající demokracie… houby mladá demokracie. Jen starý orientální blázinec v drobet modernějším hávu. Nenecháme toho už jednou?
No, dejme tomu, povíte mi asi; ale přinejmenším zanikl koloniální systém; a národy, úpící pod britským, francouzským, portugalským a takovým všelijakým jařmem, získaly svobodu. A svoboda, toť nejvyšší z hodnot, jež vyznává sama západní civilizace, nebo snad ne? Ale zase: opatrně s tou flintou. Co, přesně vzato, jest míněno slovem svoboda? Naši pradědečkové se velmi výmluvně domáhali svobody, hněvajíce se na habsburské jařmo. Ale byl to omyl, a ještě spíš nepřesnost než omyl, což už dnes vcelku víme, jen neradi připouštíme. Co se osobní svobody týče, měl jí český člověk v císařpánské monarchii pravděpodobně víc než kdykoli poté; oč šlo pradědečkům – i když také ne všem – byla státní nezávislost. To ovšem je pořádný rozdíl. Pestrý prapor, prezident, houf generálů, zastoupení v OSN a jiný takový folklor, to všechno mají dnes i v Zimbabwe. Jestli také svobodu… Ať jsem kamenován, ale odvážím se toho kacířského soudu, že svržením koloniálního jařma ztratily národy převážné části (jsou i výjimky) Afriky i jiných světa končin mnoho a získaly maličko nebo nic. Kdo získal, byli někdejší kolonizátoři: zbavili se starostí a výdajů toho věru nevýnosného obchodu, což se jim ale obratem vrací v podobě statisícových houfů, prchajících ze svých zubožených zemí, kdysi spořádaných, prosperujících kolonií. I jděte mi do háje s koloniálním jařmem. Lze-li opravdu co vyčítat evropským mocnostem, pak že horempádem utekly ze své zodpovědnosti, přenechavše ji fešákům Mugabeho typu. A ještě není všech dnů konec.
Ale ovšem, uznává Západ svou povinnost pomáhat zemím a národům z louže, do níž se přímo či nepřímo dostaly, a také že pomáhá, co mu síly stačí a pomalu už ani nestačí. Jenže zase: není i šeredný rub toho ušlechtilého snažení? Je jistý, na příkladech vysledovatelný postup, jímž se z chudého člověka stává člověk závislý na pomoci druhých. Nejdřív žebráček skromný, za almužničku vděčný, poté žebrák povoláním i přesvědčením, až nakonec ztrácí poslední zbytek zodpovědnosti za sebe sama a zlobí se velice, nescházejí-li se almužny dost rychle a v požadovaném množství. Do toho stavu jsme pomohli se dostat nejednomu dříve jen tak obyčejně chudému lidu světa, nyní žebráku z nevyhnutelnosti, jenž následkem neustálé vnější péče ztratil vůli i schopnost obživit se sám. Aby měla tzv. rozvojová pomoc opravdu smysl, musel by být v dohledu nějaký konec, nějaké postavení na vlastní nohy, ale bohužel není. Spíš nelze vyloučit konce jiné a mnohem strašlivější, jestli západní civilizace opravdu upadne vinou svých naivit do bezvýznamu, jak se mnozí bezmála těší. Nikdo jiný, ten obrázek si nemalujme, ji v roli rozdíleče rozvojových milionů nezastoupí; a lépe si nepředstavovat, jak a v čem všechno skončí, až Západu definitivně dojde dech i peníze.
Vím ovšem, nemusíte mi nic připomínat, že jsem předchozími odstavci porušil jednu kategorickou zásadu: zamést si před vlastním prahem, než začneme vyčítat nepořádek druhým. Uznávám, a hned běžím pro koště. Ledaže to bude mnohem složitější zametání a leckterý kout naší světničky zůstane nevymeten, ale pro pořádek se do toho chci pustit. Byla už řeč o jistém dějinnému bodu, v němž se západní člověk začal domýšlet, že když dovede sestrojit lokomotivu a telegraf, podaří se mu i napravit špatně udělaný svět. Dnes, po dobře dvou stech letech a odložení povinně růžových brýlí, můžeme provést bilanci. Je, ohleduplně řečeno, neradostná. Intelektuální elity od Rousseaua přes Trockého až po Sartera a jiné myslitele času ještě ne tak dávného se jaly se vší vehemencí odmítat staré, potřebám moderního věku neodpovídající světa řády, bojovat proti předsudkům a měšťáckým konvencím. Nenapadlo je, že řád může být starý a lecčemu neodpovídající, vznikal však vývinem mnoha tisíciletí a zahrnul do sebe řadu ještě starších, ale nepomíjejících hodnot, jimiž drží pohromadě lidská společnost; i jest rozumnější snažit se o přizpůsobení dávného řádu potřebám současnosti, než horempádem vymýšlet nový, v tisíciletích vývoje nezakořeněný. Předsudek, toť jádro prastaré zkušenosti, arci petrifikované a obalené folklorními prvky; je třeba spíš se zamyslet a jádro z obalu vypreparovat, než nad ním povýšeně ohrnovat nos. A konvence, třeba i měšťácké, nejsou také nic příliš jiného: soubor z prapočátků lidské smečky pocházejících nepsaných pravidel, určujících, čeho se má držet slušný člověk a čeho by se naopak dopustil jen bezectný padouch. "To se přece nedělá!" volávaly naše babičky, vidouce neplechu; a nikdo jim nemusel vysvětlovat proč. Je nemocí našeho času, že už nevíme tak jistě, co se dělá a co nedělá, nahradivše prastarou zkušenost sbírkou módních příkazů, které dnes platí za posvátné a zítra po nich neštěkne pes. Měšťáctvím, když už padla ta zmínka, si ústa nevyplachujme. Nositelem všeho, co si opravdu zaslouží názvu pokrok, byl v posledním nejméně půltisíciletí vždy měšťan, chceme-li, měšťák. Jeho pohrdlivá karikatura se zrodila v mysli zchudlého šlechtice osvícenské éry, záviděvšího městskému stavu úspěch a zámožnost; ji pak směšně a nelogicky převzal Marx a jiní proroci domnělé pokrokovosti, patrně že také cosi záviděli a cosi se snažili napodobit. I neopičme se, když nevíme po čem.
Dokončení - možná - zítra
Pokracovanie z linky http://neviditelnypes.lidovky.cz/esej-vazky-bohu-a-zlom-casu-2-dp5-/p_spolecnost.asp?c=A120808_175558_p_spolecnost_wag
2. Co jsme opustili a k čemu se budeme muset vrátit
Což by ještě všechno byla spíš legrace. Horší je, že se v honbě za lepšími zítřky a jinými toho druhu chimérami povytrácely dávné lidské ctnosti, jež nám dnes žalostně chybí. Zvěstovatelé domnělého pokroku je zamýšleli nahradit něčím zbrusu novým, ve všem všudy dokonalejším, zanechali však po sobě jen života neschopný a životu nepřátelský zmetek. Co s tím? Co dělat, aby život běžel jak má a ne dle chimérického zdání pošetilců? Tady je dobrá rada drahá; tou otázkou se dostáváme do sfér, pro jejichž signály nám nenarostla tykadla . Proveďme nicméně aspoň výčet, abychom věděli, oč jsme přišli a nač máme navázat, abychom nepadali z jedné pasti dějin do druhé.
Na prvním místě jmenujme víru. Ne ve smyslu církevní příslušnosti, jak se jí obvykle rozumí; i ona má své opodstatnění, umí-li zprostředkovat ono přitmělé, kadidlem vonící a varhanami hřmící tajemno, v němž je duše nebesům blíž, lze se ale obejít i bez ní. Máme k dispozici dostatek poznatků, abychom z nich upletli vlastní transcendentální názor, kam až sahá naše poznávací schopnost; a kam nesahá, zbývá ještě bezeslovné tušení, v těchto věcech mnohdy pravdivější než stohy prostudovaných knih. Svou cenu má i ateismus, pakli k němu člověk došel hlubokým zamyšlením s nezbytnou porcí intuice, ledaže se touto cestou obvykle k ateismu nedocházívá. Oč jde, je kus pokory. Vědomí toho, že nejsme vší vesmírné skutečnosti pupek a účel; že existují vyšší, našim smyslům nedosažitelné sféry, v nichž teprve se takový účel skrývá, říkejme mu Bůh, nejvyšší tvůrčí a řídící síla nebo jakkoli jinak chceme, beztak se ničeho definovatelného nedomudrujeme. Jsme, my lidé, vývojově nejvyšší součást stvoření, ale právě že jen součást, k tomu docela pěkně destruktivní. A to už jsme zase u boha Šivy a principu rovnováhy,v němž má destrukce své místo, ale není naší věcí, abychom jí ještě napomáhali. Místo toho… zkusme pochopit čas ne v rozpětí jednoho lidského života a vůbec už ne od voleb k volbám, jaký je obyčej politiků, nýbrž od nedohledna minulosti k ještě nedohlednějším věkům příštím, hledejme svou zodpovědnost v kontinuitě času. Naši předkové věřili, že mohou zodpovědnost za všechno, tedy i za sebe, přenechat Bohu; naše na konec svého rozumu došedší doba se zdá jednat ve smyslu rčení – nějak bylo, nějak bude. Hlavně to nějak upytlíkovat dnes, zítra se uvidí. Obojí je stejně chybné. Šest století není v dějinách zvlášť dlouhá doba; tolik jí uplynulo – hned se podívám – od chvil, kdy stižen klatbou opustil mistr Jan z Husi Prahu. Představme si tedy místo, na němž žijeme, za stejný díl času, v roce 2612. Spatříme-li je dohola vybydlené, nerostné suroviny vytěžené, lesy vykácené a spálené, vodní zdroje znečištěné či vyschlé, mezi tím vším zchátralé, hladomory zdecimované pozůstatky lidských společností… přemýšlejme, co dělat a v čem se omezit, aby to tak daleko nedošlo. Vrátit se k pokoře a zodpovědnosti? Asi. Také jedna taková rovnováha, ledaže hned nevím, který z bohů ji má v popisu práce. A znovu: nenastoupíme-li cestu záchrany my, lidé Západu, nikdo nás v té roli nezastoupí; a není-li v našich možnostech zachovat obyvatelnost celé planety, hleďme ji aspoň zachovat v té části jejího povrchu, kde se rozprostírá naše civilizace, neboť není naší povinností být hrdinným kapitánem, jenž se utopí s ostatními. Péče o budoucnost je ovšem i beze mě ve všech hubách, jenže se z ní stala ideologie, matka průšvihu. Odložme tento náhubek. Nechce-li se nám, pěstujeme-li si raději i dál růžové iluze, zbývá už jenom ten Šiva; a nemusí čekat až do roku 2612.
Nejzkaženější stát má nejvíc zákonů, napsal již Publius Cornelius Tacitus. Nejupadlejší společnost si navymýšlela nejvíc práv, osměluji se přiložit do téhož krbu své vlastní polínko. K čemu slouží nezkaženějšímu státu záplava zákonů, je vcelku zřejmé: aby se sejmula poslední stopa osobní zodpovědnosti kohokoliv za cokoliv. Porovnejme dva, tři archy papíru, jichž bylo třeba k postavení třípatrového baráku za císaře pána, s těmi stohy dnes, a víme své. S právy je to trochu jiné, i když ne úplně: právo musí být vyváženo povinností; není-li, je výsledkem bezohledná zvůle. Nesobecký, konflikty nevyhledávající člověk nepotřebuje mnoho práv. Práva jsou pro lumpy a pro advokáty; jemu stačí v mezilidském vztahu prostá slušnost, babičkovské vědomí, co se dělá a co se nedělá. Pro úpadek naší doby je symptomatická přemíra nejvymyšlenějších práv: jako by nestačila práva stanovená zákonem, musíme mít navíc i lidská práva (patrně že jsou ostatní práva nelidská), práva nejrozličnějších menšin, které kdyby ze společnosti jaksi neladně nevyčnívaly, žádných extra práv by nepotřebovaly, dětská práva, ženská práva, práva taková i maková, až jsme nakonec do těch práv tak zamotaní, že se nepohneme o krok sem ani tam; a jediní, kdo mají z inflace práv svůj svinský užitek, jsou ti, před nimiž mělo právo občana chránit.
Také v tomto případě byla porušena rovnováha, což bůh Šiva neodpouští. Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně, zaznívalo v druhé sloce hymny rakouského císařství. To byl, jak vím od těch, kteří ten čas pamatovali, svět ještě v pořádku. Avšak vichr dějin vyvrátil zpuchřelou monarchii a podstatné jméno povinnost začalo být nerado slyšeno. Došlo to tak daleko, že kdyby dnes u nás v Německu někdo vyslovil veřejně a nahlas slovo Pflicht, sklidil by šišaté pohledy: nejsi ty náhodou krajní pravičák nebo dokonce neonacista? No, a právo přes právo, nevyvážené touž porcí povinnosti, toť cesta, jejíž konečná stanice nese jméno zvůle. Nebo snad, Bože, netresci nás, ještě ani ne konečná? Obávám se velice. Obávám se, že se z rovnováhy vychýlené boží vážky zase srovnají, a víc než srovnají. Že nadejde čas povinností jako řemen, v němž zapláče nejen lidské, nýbrž i docela obyčejné právo; a jak tak sleduji nálady v zemích českých, nemusí to ani moc dlouho trvat. Ostatně nejen v nich.
Se smyslem pro povinnost se vytratil smysl pro čest. Neporušitelný závazek jednání přímého, nezáludného, za vlastní skutky zodpovědného, jenž býval mnohdy ceněn výš než sám život: nestávalo se za oněch časů zřídka, že důstojník, usvědčen z bezectného skutku, vzal pistoli a zastřelil se. Hašek, praporečník mravního úpadku, si z takových tropil šašky, ale nám aspoň kousek té pochmurné důslednosti žalostně chybí. Z podvodu usvědčený politik by se nemusel rovnou střílet, ale kdyby aspoň vzal kabát z věšáku a víc se v místnosti sněmovní neukázal. Ale kdepak, bude se vykrucovat, lhát, podvod na podvodu stavět, a obecný lid… no, nelíbí se mu to. Do basy s takovými, vrčí zlobně. Nechce se mu přiznat, že sám už vzal za své politikovo krédo – je dovoleno, co není zakázáno, a co je zakázáno, dá se přesto provádět, jenom se jeden u toho nesmí dát chytit; a když už se dal chytit, musí se z toho umět vykroutit… únavný, jako šerými mračny nedůvěry zatažený je takový život. Muset se pořád ohlížet, kdo mě zase chce převézt, stoličku připodrazit, hledět, jak dřív a ještě chytřeji bych převezl já jeho… oč jednodušeji i svobodněji se žije dle prostých zásad cti a dobrého jména, což je víceméně totéž. Chci z vlastní zkušenosti potvrdit, že ještě jsou na světě kouty, kde k uzavření milionové smlouvy stačí stisk ruky a závazný slib; to je potěšující. Snad můžeme doufat, že až bude do dna vypit hořký pohár chytráctví, vrátí se zásada cti zase zpátky tam, odkud ji vypudil duch mravním úpadkem poznamenaného času. Že k stvrzení čehokoliv postačí říci – toto je mé slovo, ručím za ně svou ctí. I když doufat je málo, začít je třeba, každý v sobě a pro sebe.
Nevíme přesně, co jest Zlo, ale zlá vůle je dobře k poznání. Jsou pak okamžiky v životě člověka, kdy nezbývá, než se postavit zlé vůli na odpor, a když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně, praví k tomu již citovaná sloka císařské hymny. Statečnost. Opět jedna ze ctností, jíž opovrhl duch času, jenž zavrhnuv hodnoty vžité a funkční, nahradil je pokryteckou frází. Napište něco, aby v tom hrála roli statečnost, a kritika vám omaže o nos kýč; hrdinou pravého Umění je bázlivec, neschopný či neochotný se postavit na odpor, a ještě si na tom zakládá. Nechme těch mód. Jak tak koukám, nemusí být příliš vzdálen čas, kdy bude zase po čertech třeba v boj se dáti statečně, nebo… nebo přihlížet zániku vlastního životního způsobu, vlastní civilizace. Pak ať předvádí pózy zajímavého rozervance, koho to ještě bude bavit.
A nejen na poli válečném, i v běžném občanském životě nastávají chvíle, kdy je třeba riskovat. Rozvážit, tkví-li větší kus nebezpečí v přijetí rizika, nebo v jeho odmítnutí. Současný svět, přesněji náš západní svět, ve snaze vyloučit ze života poslední atom rizika, se vmanévroval do nehybnosti, předstupně zániku. Má-li přežít v drsných podmínkách nadcházejícího času, musí se znovu učit přijímat rizika. Tak, jak jim dovedli čelit naši statečnější předkové, kteří kdyby se chovali dle zásad tohoto času, Amerika by zůstala neobjevená a Země by zůstala navěky placatou.
Víra, povinnost, čest, závaznost daného slova, statečnost v pokoře, shovívavá důstojnost gentlemana, uvědomění vyššího řádu, pocit zodpovědnosti, vědomí sounáležitosti s generacemi věků minulých i nadcházejících… to vše opustil čas domnělého pokroku, k tomu všemu se civilizace Západu bude muset vrátit, má-li dál existovat. Třebaže úsporněji, třebaže skromněji, tak, aby životní zdroje vystačily ne na padesát či na sto let, jak bývá s ulehčením počítáno, nýbrž nastálo, v trvalé kontinuitě čerpání a doplňování. S naší dobou, abych se vrátil k citátu v záhlaví, se nestalo nic jiného, než že došla k začátku tohoto poznání. Naštěstí. Naštěstí přišla dlužnická krize, aby ji k němu přivedla. Bohdá přišla ještě včas; neveselo pomyslet, jakých konců bychom se dočkali, kdyby nás bývala nevyrušila z blažené nezodpovědnosti. Teď ještě co dál. Dalo by se povědět to či ono, ale už takhle se mi článek roztáhl až hanba, i pravím pouze: nejhorší způsob, jak se kdo může stavět ke klubku současných problémů, je mávat nad nimi rukou, ach, co přijde za třicet, za padesát let, toho se já už beztak nedožiju… Máš přece děti, troubo! A nemáš-li, mají je jiní, tobě blízcí; nezáleží ti na nich? Není ti jedno, jak a v čem budou žít jejich děti, děti jejich dětí a tak dále v nekončící řadě zodpovědnosti? Jestli ne, sahá-li tvé vnímání času jen k tomu, čeho se dožiješ nebo nedožiješ, jsi-li opravdu sám sobě měřítkem i účelem, můžeš rovnou vzít provaz a jít se na půdu oběsit. Škoda tě nebude.
Hannover, 5. srpna 2012