Karel Schlossberger (*1923), kamarád Jaromíra Krupy (1923-1945)

[tomáš foldyna]

Nazdar,

díky záznamu rozhlasového pořadu z roku 1996 v pozůstalosti Lumíra Čermáka-Kanára, jsme kontaktovali pana Karla Schlossbergera (*1923), který byl blízkým přítelem Jaromíra Krupy, jednoho ze zavražděných v Cziesyně. Bylo to živé vysílání a Karel Schlossberger tam volal kvůli vzpomínce právě na J. Krupu.

Napsali jsme mu dopis se žádostí o setkání, ale odmítá se se mnou setkat, údajně pro vysoký věk, prý by nedokázal formulovat správně myšlenky, ale mluvili jsme spolu 23 minut po telefonu a nevypadalo, že by nebyl schopen souvisle vzpomínat. Bohužel jsem ho nepřesvědčil, abych mohl zaznamenat jeho vzpomínky.

Protože mám rozhovor v živé paměti, pokusím se popsat pár útržků, které mám. Nic převratného, navíc z jeho pohledu:

Karel Schlossberger velice kriticky hodnotí předválečné skautské hnutí, které považuje za elitářské. On sám nikdy členem skautského oddílu nebyl a o Jaromíru Krupovi se vyjádřil, že rovněž nebyl skaut a dodnes nechápe, proč J. K. skauti mezi sebe nechtěli, že prý kolaborant nebyl, i když otec od J. K. údajně, podle toho, co se povídalo, získal za války německé občanství. K. S. je poloviční Němec.

Potvrdil, že J. K. pracoval jako údržbář v České bance Union.

Ví, že J. K. jezdil na nádraží do Frýdlantu n. O. s chlebem a dalšími potravinami, že to údajně ale přece žádný odboj nebyl. A nemůže pochopit, jak si mohli dovolit takovou klukovinu jakým bylo podpálení pracovního úřadu, že to údajně provedli sami nad sebou bez zjištění ústupových tras, že podle toho je vidět, že neměli vojenský výcvik. On sám má nějaké zkušenosti s gestapem, ale nijak podrobněji o tom nemluvil. Pořád vykládal něco o nějaké organizaci, ale nepochopil jsem, co tím má na mysli, že se po válce její členové rozutekli po celé republice.

K. S. nemůže dodnes pochopit, proč něco podnikali těsně na konci války, že tak někdo zavinil tolik zbytečných obětí.

A že poslední týdny před zatčením to bylo s J. K. k nevydržení, údajně měl jakési problémy, ale Karlu S. se nesvěřil.

Se dvěma kamarády po válce přísahali otci J. K., že budou dělat čest jeho památce, zkrátka že na něj nezapomenou. Ale nevím, jakým způsobem to realizovali. O existenci Ivančeny ví.

Dle vyjádření K. S. se J. K. těšil, že půjde studovat ekonomii do Prahy.

Domnívá se, že jméno J. K. nebylo doplněno na rodinném náhrobku rodiny Krupových, že prý byl naposled před pěti lety u něj na hřbitově, ale bližší místo neudal.

Velice kladně hodnotí zájem o získání informací o "masové vraždě", jak označil dubnové události r. 1945. Popřál mi hodně štěstí, že se problematikou zabýváme a velmi děkoval za publikaci o Ivančeně, kterou jsem mu zaslal. Je rád, že se o tématu mluví a velký důraz kladl na bezpartijnost, že to nebyli komunisté či socialisté, ale mladí lidé, kteří se chtěli vyjádřit proti nacistickému režimu.

S junáckým pozdravem

Drákula

PS: Posílal jsem mu tu publikaci vydanou ve spolupráci s Muzeem Těšínska, prosil mne až to budu vydávat doplněné o nové informace, abych na něj nezapomněl. Vtip na konec e-mailu. Rád mu pošlu ještě něco, ale nejsem si jist, zda Muzeum Těšínska bude chtít 2. vydání.