Zemřel profesor Milan Sojka

[lelovs...@seznam.cz]

Vazeni studenti,

dne 17.5. zemřel po dlouhém, statečném a těžkém boji s nevyléčitelnou nemocí ve věku 58 let profesor Ing. Milan Sojka, CSc., vedoucí Katedry institucionální ekonomie Institutu ekonomických studií, bývalý proděkan naší fakulty. Pracoval u nás od r. 1991, tj. od přičlenění bývalého Institutu ekonomických věd při Rektorátu UK k FSV...
Pohřeb se koná v pátek 22.5.2009 v 13.00,ve Velké obřadní síňi krematoria v Praze - Strašnicích.

Připojen je názor Jiřího Havla a Tomáše Sedláčka, uveřejneny na stránkách
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-havel.php?itemid=6604
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php



19.05.2009: Za Milanem Sojkou
Autor: Jiří Havel
Před týdnem jsem tu uveřejnil nekrolog. Nenapadlo mne ani v nejhorším snu, že tak brzo napíšu další. Teď umřel Milan. Největší český znalec ekonomických teorií.

Poznal jsem ho jako student v roce 1979. Tmavý menší štíhlý kluk. Moc toho nenapovídal. Přišel mi nevýrazný. O rok později mi přednášel dějiny ekonomické teorie. Přednášel úplně poprvé, ještě podle poznámek profesora Petráčka. Byl možná trošičku nejistý, jako človíček, který toho ví strašně moc, ale trošičku váhá, co z toho nám má vlastně povědět. Až o pár let později se z něj stal řečník se zvláštním, nezaměnitelným kusem charismatu.

Milan byl kladný typ jak z laciného románu. Pracovitý, skromný a taktní. Nikdy k ničemu lacino nepřišel. Záviděli mu, že se dostal na studia do Itálie. V osmdesátých letech to přišlo jako pohádka. Jenže jiný jet nemohl. Učil se předtím šest let italsky. Jiný z nás tu italštinu neuměl. Absolvoval postdoktorandský kurs v USA. Studoval od rána do večera. O víkendu ale myl nádobí, aby taky něco přivezl dětem.

Nebylo snadné se s ním sblížit. Občas jsem se ho přišel na něco zeptat. Opatrně jsem se díval, zdali nemá v očích osten výčitky, proč to jen, proboha, nevíš… Neměl. Nebo to nedával znát. Byl o šest let starší než já a cítil ekonomické misionářství jako povinnost. Vysvětlil mi pak v krátkosti oč šlo. A kde to načíst. Měl neskutečný dar vysvětlovat jednoduše složité věci. Jsou znalí lidé, kteří popíší tři tabule a problém tím dokonale zatemní. Milan obvykle dokázal shrnout podstatu do tří trefných vět.

Ekonomové se dělí na makroekonomy, mikroekonomy, finance, monetárníky, statistiky, ekonometry, účetní, daňaře a desítky dalších subspecializací. Královskou disciplínou jsou zde ale nepochybně dějiny ekonomických teorií. K nim musíte znát všechno. Přečíst několik biblioték a sypat potřebné historické souvislosti. Milan Sojka stále poctivě četl prameny. Nejraději jezdil vlakem. Četl v něm další a další knihy. Bylo až nepochopitelné, co znal.

Po roce 1990 jsme skoro všichni z fakulty okusili i reálnou ekonomiku, podnikali, radili a řídili podniky. Jen Milan považoval za podstatné dělat teorii. Měl spoustu nabídek, ale zůstal učit. Bylo to jeho poslání a dělal ho tak poctivě jak uměl. Uměl hodně. Po roce 1990 napsal řadu klíčových učebnic, podílel se na významných překladech a jejich redakci. Má zásluhu o moderní českou ekonomickou terminologii.

Zasloužil se o formování vysokého školství v oboru ekonomie jako jedna z klíčových osobností Akreditační komise MŠMT, podobně jako o vybudování Grantové agentury ČR. Výrazně se angažoval v práci Hlávkova nadání a nezištně působil v řadě dalších volených i čestných funkcí. Jeho vědecký přínos a obdivuhodná publikační činnost byly oceněny Výroční cenou České společnosti ekonomické za rok 2008.

S kolegou Půlpánem jsme si léta dělali legraci, že my dva tlustí dědci budeme dávno někde držet alzeheimerovský seminář, nebudeme-li spíš na pravdě boží, ale devadesátiletý Sojka bude stále přednášet dějiny teorie, bude nadále pružný a štíhlý a nebude mít jediný šedivý vlas. Smáli jsme se té představě a připadali jsme si náramně vtipní. Rouhali jsme se.

Milan vypadal úžasně mladě i když se v něm něco polámalo. Nikdy toho moc nevypil, a přece mu selhala játra. Doktoři mu dali nová. Ožil, přibral a znovu vypadal šťastně. Nenasytně pracoval a napsal několik knížek. Občas mi poslal nějakou kapitolu ke skouknutí. Tu poslední knihu dokončil před několika týdny. Velkou syntézu dějin ekonomické teorie. Magnum opus.

Byl pracovně šťastný, ale nemoc ho znovu dostihla. Chodil na chemoterapie a smál se hořce, že chodí na údržbu. Snášel to hrdinně. A pak, asi před deseti dny přišel do mého univerzitního ajnclíku a povídá, že to nezabralo. Že je na tom hůř. Že doktoři vyčerpali všechno, co měli na skladě. Teď už se dá jen experimentovat podle „americkejch“ časopisů.

Řekl to tak civilně, jakoby šlo o suchý rohlík. Zakýval jsem hlavou, jakoby šlo jen o půl rohlíku. A pak jsme mluvili o jiných věcech. Zapsali jsme si termín společného pracovního obědu a při rozloučení jsem nenápadně utrousil větu, že držím palec. A pak jsem k němu ještě asi na minutu zaběhl do jeho kanceláře se rychle vyplakat kvůli nějaké pitomině. Milan byl totiž můj univerzitní tátamáma.

Vědět, že se vidíme naposled, byl bych ho políbil na čelíčko. Pohřeb je tenhle pátek v jednu ve Strašnicích. Na domluvený oběd máme jít následující pondělí.



Hrobové ticho po krásných dějinách profesora Sojky
Autor: Tomáš Sedláček
Člověk s tím nějak přestane počítat. Přestože moc dobře víme, že my ani naši blízcí zde nejsme věčně, nikomu z nás nikdy ona skutečná konečnost v celé své neodvolatelné a totalitní absurditě nedojde, dokud nezaklepe smrt a bez možnosti odvolání, posečkání nebo dovolání se jakési základní spravedlnosti nám odvede někoho blízkého.

Pan profesor Sojka, největší znalec dějin ekonomických teorií a přesto jeden z nejpokornějších a nejlidštějších kantorů, odešel z našeho světa prudce a rychle aniž bychom se s ním po všech těch letech mohl rozloučit. A poděkovat mu. Činím tak příliš pozdě a příliš neohrabaně. Jsem rád, že písemně, se sevřeným hrdlem se špatně mluví.

Učitel generace dějin
Dovolím si být osobnější. S profesorem Sojkou jsme odučili stovky hodin, pod jeho vedením jsem napsal mnoho stovek stran, byl jsem jeho doktorandem a kdykoli potřeboval suplovat, bylo mi ctí jej zaskočit. Pak však nastala doba jeho intenzivního léčení. Jako vždy i tentokrát to probíhalo podobně: i to zvonění telefonu bylo klidné a pokojné, jakoby omluvné. Z druhé strany se ozval hlas, který učil celou generaci ekonomů tomu, co je a co byla skutečná ekonomie v celé své krásné šíři. Ten hlas, k jehož obsahu jsem pro široký záběr znalostí jeho majitele vzhlížel, mne pak velice laskavě prosil, zda byl nebylo možné za.něj zaskočit. Tentokrát na celý kurz...

Bez mžiknutí oka, zato s polknutím a následným suchem v hrdle jsem ihned kývl a spolu s Romanem Pazderníkem nám bylo ctí, kterou si váží každý žák od velikána, odučit jeho kurz dějin.

Ale zpět na začátek. Zaujal mne vlastně hned, protože mi trochu vzezřením připomínal zpěváka Paula Simona. Od první přednáškové hodiny jsme mu viseli na rtech. Byl to jeden z mála, kdo dokázal ekonomii podat jako vědu krásnou, širokou a otevřenou. Místo nabubřelé a vševědoucí imperiální vědy, jak je ekonomie mnohými vnímána, představoval Milan Sojka ekonomii ve své nahatosti, nejistotě, se všemi jejími nedotaženými rádoby vykřičníky. Profesor Sojka z nich udělal nesmělé otazníky. Někdy z toho šel mráz po zádech.

Vzpomínám si, jak nám jednou na tabuli nakreslil v velice populární matematický model, pak poodstoupil a řekl: to jsou takové obrázky, malujte si je, pokud vás to baví, ale s realitou to nemá moc společného. V ten moment byste slyšeli spadnout špendlík. Po sále se rozneslo hrobové ticho.

Ekonomie krásná
Ještě upřímněji řečeno, byl to člověk, který nám otevřel oči co se týče vědeckého zkoumání a ekonomie samotné. Uměl se hrabat ve střevech ekonomické teorie. Milan Sojka mluvil tiše a velice erudovaně, tedy pro nepozorné či neznalé také velice složitě. Lidé, kteří hltali každé jeho slovo sedávali z tohoto důvodu v prvních lavicích a při jeho přednáškách často s otevřenou pusou a mozky šlapajícími naplno sledovali, jak je vše v ekonomii „trošku jinak“ než jak nás učili na mnoha jiných přednáškách, kde se s okázalou samozřejmostí prezentovaly „pravdy“.

A co je to ten užitek?
Když jsme po třech letech strávených parciálními derivacemi užitku dosedli na přednášku hubeného profesora Sojky, zeptal se nás tiše: a co je ten užitek? Všichni zrudli. Nikoho nás nenapadlo se nad tím za ta léta zamyslet a jen jsme slepě derivovali a integrovali, aniž jsme pořádně věděli co. Pro mnohé z nás se však v ten moment stala ekonomie ekonomii krásnou.

Byl to právě Milan Sojka, který nejen toleroval, ale povzbuzoval mne ve výbězích a exkurzech mimo klasické hájemství ekonomie. Když jsem za ním nesměle přišel s nápadem, že bych bakalářskou práci napsal na ekonomické myšlení Tomáše Akvinského, ani nemrknul okem, naopak se mu rozsvítili, a já odcházel z kabinetu s pocitem kacíře, kterému právě odvolali exkomunikaci.

V ekonomii je mnoho teorií. Pan profesor Sojka hrdě reprezentoval post-keynesiánský směr i v době, kdy byl u nás Keynes nepopulární a mnozí z nás se na té vlně, jako mladí studenti a studentky vezli též. Nyní je Keynes nejskloňovanějším jménem v zahraničním i domácím tisku. Milan Sojka předběhl dobu a bylo mu jedno, kdo si o tom co tehdy myslel.

Hrobové ticho
S Milanem Sojkou odchází i kus étosu. Kterákoli věda, která se příliš uzavře sama do sebe, která zapomíná na své dějiny a soustředí se na poslední výkřik vědecké módy je zralá na to, aby se vnitřně zacyklila, začala vytvářet nominálně-inflační „vědu pro vědu“ a přestala sloužit pro reálné potřeby vnějšího světa. Profesor Sojka tomuto celou svou bytostí bránil. Maličkou útěchou nám budiž alespoň vědomí, že Milan Sojka těsně před svou smrtí, která nastala tuto neděli stihl dokončit své Magnum opus, velkou syntézu dějin ekonomických teorií.

Všemi milovaný profesor Milan Sojka vstoupil do dějin příliš brzy. Jeho pohřeb se koná v pátek 22. kvetna v jednu hodinu ve Strašnicích. Hrobové ticho, které panovalo na jeho přednáškách teď panuje v ontologicky hlubším a strašidelně doslovnějším smyslu, než jsme si kdy kdo při jeho čiperné a hravé nátuře uměli představit.