Malá ochutnávka obsahu Encyklopedie zvuků
Jan Čajan
Zasílám všem příznivcům malou ochutnávku obsahu Encyklopedie z
kapitoly divokého ptactva. Stahujte a poslouchejte. Relaxujte u
Vašich oblíbených nahrávek, které si můžete stáhnout na:
www.encyklopediezvuků v několika rubrikách. Toto je malá
ochutnávka toho co v encyklopedii můžete najít.
Bažant obecný
|
Upřesnění |
Bažantí kodrcání |
|
Místo pořízení |
Jižní Čechy, Kratochvíle |
|
Pořídil |
Jan Čajan |
|
Délka |
00:0003.56 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen |
Pořízeno při návštěvě zámku Kratochvíle. |
|
Popis o Bažantu obecném |
Bažant obecný (Phasianus colchicus) je velký, pestře zbarvený pták z řádu hrabavých. Ze svého původního areálu v Asii byl člověkem uměle vysazen do Evropy, Ameriky i Austrálie. Člověkem je využíván jako okrasný pták a lovná zvěř. Bažant obecný patří mezi středně velké druhy bažantů. Má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus ve velikosti i zbarvení. Kohout dorůstá délky 75-90 cm, z toho však připadá až 40 cm na ocas, slepice měří 55-70 cm a ocas má daleko kratší, asi 25 cm. Hmotnost dosahuje 1,2-1,9 kg, kohouti jsou těžší než slípky. Rozdíly jsou patrné zvláště ve zbarvení. Peří slípky má nenápadnou, béžovou nebo světle hnědou barvu s tmavšími skvrnami ve středu jednotlivých per. Břicho je světlejší, na ocase jsou naznačeny nevýrazné proužky. Naproti tomu kohout je zbarven velmi pestře. Jeho peří má bronzový lesk, na hrudi až dočervena, proužky na ocase jsou tmavě hnědé a mnohem výraznější než u samice. Zvláště nápadné je zbarvení hlavy a krku, které je tmavě modré až černé se zeleným nebo fialovým leskem. U některých poddruhů (např. bažant tádžický a bělokřídlý) toto zbarvení přechází na hruď a břicho. Na temeni má samec vyztyčitelné[kdo?] péřové růžky a na tvářích masité, jasně červené laloky. Na nohách má vyvinuté ostruhy. U některých poddruhů je tmavý krk od zbytku těla oddělen bílým obojkem. Bílé znaky mohou být i na ramenou a křídlech. Podruhy se liší také zbarvení kostřece, který může být hnědý, purpurový, šedomodrý či zelený.
Poddruhy: Bažant obecný na svém rozsáhlém areálu vytváří řadu poddruhů (uvádí se 27 nebo 31), odlišujících se vzájemně zbarvením i stavbou těla. Všechny poddruhy se mezi sebou mohou plodně křížit. U bažantů, vysazených v Evropě (včetně Česka) či jinde mimo původní areál je příslušnost k poddruhu nejistá a zpravidla se jedná o křížence několika poddruhů. Pozoruhodnou a ojedinělou sbírku poddruhů bažanta obecného vlastní ZOO Plzeň. Mezi nejznámější poddruhy bažanta obecného patří: • Bažant kolchidský (Phasianus colchicus) • Bažant turkménský (P. c. zarudnyi) • Bažant tádžický (P. c. bianchii) • Bažant sečuánský (P. c. strauchi) • Bažant obojkový (P. c. torquatus) • Bažant bělokřídlý (P. c. chrysomelas) • Bažant murgabský (P. c. principalis) • Bažant amurský (P. c. pallasi) • Bažant tchaj-wanský (P. c. formosanus) • Bažant korejský (P. c. karpowi) • Bažant kirgizský (P. c. mongolicus)
Kromě poddruhů existují také barvené mutace, k nimž patří bílí bažanti (může se jednat o leucismus nebo albinismus), bažanti plaví (Phasianus colchicus mut. isabellinus), jejichž peří je velmi světlé, jakoby vybledlé a bažanti tmaví (P. c. mut. tenebrosus, kteří mají syté, tmafohnědé až černé zbarvení se zelenavým leskem.
Rozšíření: Původní areál bažanta obecného zahrnoval větší část Asie od Gruzie a severovýchodního Turecka přes centrální Asii až do Číny, Vietnamuˇ, Korey a na jižní Sibiř, kde představuje hranici rozšíření řeka Amur. Vyskytuje se také na ostrovech Taiwan, Hainan a Japonsko. Již v 5. stol. př. n. l. byl z tehdejší Kolchidy dovezen do Řecka a v 1. stol. př. n. l. také do Itálie. v průběhu středověku se bažant šířil Evropou na sever, v Českých zemích je doložen poprvé roku 1330, kdy nechal císař Ludvík Bavor dovést do Mnichova bažanty z Čech.[2] Původně byli bažanti v Českých zemích chováni pouze v bažantnicích, od 19. sol. také ve volných honitbách. Populační trend v Česku je stabilní.[3] Bažant představuje naši nejvýznamnější pernatou lovnou zvěř.
Biotop: Jednotlivé poddruhy bažanta obecného obývají velmi rozmanité prostředí. Na Kavkaze a Střední Asii obývá hlavně křovinaté porosty a pobřežní houštiny na březích řek. V Číně, Koreji a Vietnamu vystupuje vysoko do hor a obývá bambusové porosty. V Evropě jsou jeho životním prostředím především pole, houštiny na polních mezích a malé remízky. Žije také ve světlých lesích, na pasekách a v okolí vodních ploch.
Způsob života a rozmnožování: Bažanti jsou stálí ptáci. Kohouti začínají už na podzim vyhledávat hnízdní okrsky. Na jaře, od konce března, je obhajují před soky a shromažďují kolem sebe slípky. Žijí v polygamii. Tok probíhá na zemi, kohout při něm třepe křídly, vyztyčuje?? růžky a roztahuje péřový límec. Ozývá se kokrhavým hlasem známým jako kodrcání. K páření, které je nazýváno ostruhování nebo ošlapování dochází ráno. Slípky si staví hnízdo na zemi, v dírách a houštinách. Snůška činí až 15 vajec, obvykle jich bývá 9-11. Slípka na ně zasedne až po snesení posledního vejce a inkubuje je 25 dnů. Kuřata jsou nekrmivá, mají béžové prachové peří s černými skvrnami. Jsou velmi citlivá na chlad a provlhnutí. Pokud je studené a deštivé jaro, mnoho kuřat uhyne. Kuřata se v prvním měsíci života živí pouze hmyzem a pavouky, později přecházejí na rostlinnou potravu. Již ve věku dvou týdnů dokáží létat a nocují spolu s matkou na nízkých větvích. Na péči o mláďata se někdy podílí i kohout, hlavně tím, že je hlídá a odhání od nich predátory. S matkou zůstávají mladí bažanti až do září, pak se rozletují a hledají si vlastní okrsky. Zajímavým životním projevem bažanta je péče o peří, popelení v prašných prohlubních.
Potrava: Potrava bažanta obecného je smíšená. Mláďata se živí zejména hmyzem, pavouky a dešťovkami, dospělí jsou však spíše býložraví. Živí se plody, semeny i zelenými částmi rostlin. Polykají poměrně velká sousta - do velikosti žaludu. I dospělí bažanti ale chytají hmyz, dešťovky, ale také měkkýše, ještěrky a mláďata hlodavců. K rozmělňování potravy ve svalnatém žaludku napomáhají drobné kamínky (gastrolity), které polyká.
Bažant obecný a člověk: Bažanti člověka odedávna fascinovali svým pestrým peřím. Již ve starověku byli loveni i chováni pro chutné maso. Jako první je dovezli Řekové z území Kolchidy v dnešní Gruzii. Slovo bažant je odvozeno z řečtiny a svůj původ má v názvu řeky Phasis (dnešní Rioni), odkud Řekové bažanty přivezli. Pro Římany bylo bažantí maso vyhledávanou pochoutkou. Labužníci jeho maso považovali za nejchutnější zvěřinu. Římané bažanty chovali ve voliérách, a také je vykrmovali. V prvních staletích našeho letopočtu rozšířili bažanty na území dnešní Franice a Španělska. Dál na sever se bažanti dostali ve středověku, v Čechách jsou poprvé uváděni roku 1330, kdy císař Ludvík Bavor přivezl české bažanty do Mnichova. Bažanti byli loveni kušemi a od konce 16. století také ručnicemi. což zmiňuje např. Bohuslav Balbín. Bažanti byli tehdy chováni v uzavřených bažantnicích a vypouštěni pouze v době honů. Jednalo se o polokrotké, pomalu létající ptáky, které bylo možno zasáhnout i tehdejšími, nepříliš přesnými zbraněmi (těšínky, pušky s kolečkovým zámkem).[4] V 18. stol. přestal být odstřel bažantů oblíbený, tehdejší bažantnice připomínaly spíše farmy, bažantí kuřata se odchovávala pod krůtami nebo slepicemi, pak se bažanti vykrmovali a na podzim zabíjeli jako domácí drůbež. Odstřel bažantů byl pokládán za nevhodný, protože broky znehodnocovaly maso.[5] Teprve v období romantismu začali být bažanti vysazováni ve volných honitbách. Původně byl v Evropě vysazen jen bažant kolchidský, ale v 19. století byly do Evropy dovezeny i další poddruhy bažanta obecného. Zároveň byli bažanti obecní vysazeni v Americe, Austrálii i na Novém Zélandu. Změny v zemědělství během druhé poloviny 20. stol. způsobily v mnoha evropských zemích úbytek bažantů. Na rozdíl od zajíců ři koroptví se však bažanti dokázali s těmito změnami lépe vyrovnat. V současné době jsou bažanti v Česku nejvíce loveným druhem zvěře. Kohouti se loví od 16. 10. do 31. 12. většinou na společných honech nebo se sokolnickými dravci, v bažantnicích lze lovit kohouty i slepice až do 31. 1. Roční odstřel se pohybuje kolem půl milionu kusů, v 70. letech 20. stol. se však v Česku lovilo ročně více než milion bažantů a živí bažanti i jejich maso se též vyváželi do zahraničí. V posledních desetiletích tvoří v České republice i jinde v Evropě většinu ulovených bažantů uměle odchovaní ptáci. |
|
čáp bílý evropský (Ciconia ciconia ciconia) |
|
|
Upřesnění |
Čapí klapání |
|
Místo pořízení |
Jižní Čechy, Ktiš – Pila |
|
Pořídil |
Jan Čajan |
|
Délka |
00:00:38 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen |
Pořízeno při procházce. |
Taxonomie
Čápa bílého popsal Carl Linnaeus v roce 1758 pod názvem Ardea ciconia.[2] Do rodu Ciconia druh zařadil francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson v roce 1760.[3][4] Vědecký název pochází z latinského cǐcōnia a podle antických autorů má nejspíš původ ve slovese canere (zpívat, zvučet), odkazujícího na čapí klapání zobákem. Staročeský ekvivalent czap (čáp) se objevuje již v latinských pramenech ze 14. století a vznikl pravděpodobně odvozením od názvu czapľa, označujícího nohatého ptáka.
Rozlišují se 2 poddruhy:
- čáp bílý evropský (Ciconia ciconia ciconia) - hnízdí v Evropě, severozápadní Africe a Přední Asii, zimuje v Africe
- čáp bílý středoasijský (Ciconia ciconia asiatica) - hnízdí ve střední Asii, zimuje na jihu kontinentu
Dříve byl mezi poddruhy čápa bílého uváděn také čáp východní (Ciconia boyciana), který je nyní široce uznáván jako samostatný druh.
Popis
Velký, s dlouhým krkem a dlouhýma nohama. Délka těla je 95-110 cm a rozpětí křídel 180-218 cm, samec je o něco větší než samice. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 2,3–4,4 kg. Ve zbarvení převažuje bílá barva, letky jsou černé, zobák a nohy červené. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladý pták má matněji červený zobák s tmavou špičkou. V letu drží na rozdíl od volavek a pelikánů krk natažený.
Typickým zvukovým projevem je klapání zobákem, kterým se ozývá hlavně na hnízdě.
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Hnízdní areál zahrnuje Evropu, Přední a střední Asii a severozápadní Afriku. Od 70. let 20. století hnízdí malá populace také v Jihoafrické republice.[8]
Tah
Čáp bílý je tažný pták se zimovišti v subsaharské Africe a jižní Asii. V posledních letech přibývá také případů přezimování v Evropě (např. ve Španělsku, Francii, Bulharsku) a na Blízkém východě, což bývá připisováno mírnějším zimám a také větší potravní nabídce.
Jde o denního migranta táhnoucího ve větších hejnech čítajících i několik tisíc ptáků. Většinu vzdálenosti urazí pomocí plachtění, při kterém využívá stoupavých termálních proudů nad pevninou. Ptáci z evropských populací se na podzimní tah vydávají od srpna (mladí ptáci o několik dnů dříve než dospělý pár) a migrují dvěma hlavními tahovými cestami – západní, vedoucí přes Gibraltar do západní Afriky, a východní, která vede přes Turecko do východní, jihovýchodní a jižní Afriky. Hranice mezi těmito tahovými cestami leží mezi Rýnem a Labem (tedy i na území ČR) a obě populace se v této oblasti mísí. Ptáci z ČR se do Afriky vydávají převážně jihovýchodním a méně (především ptáci ze západních a jižních Čech) i jihozápadním směrem přes Německo, Francii a Španělsko. Na zimovištích většinou nesetrvávají dlouho; staří ptáci se na jarní tah vydávají zpravidla během února, někteří (hlavně mladí) ptáci se však občas do Evropy nevracejí vůbec a v Africe setrvávají i následující letní období. Jarní tah je výrazně rychlejší než podzimní a čápi při něm dělají i méně zastávek.
Ptáci zimující v Jihoafrické republice každý rok uletí cestou na zimoviště a zpět více než 20 000 km. Během podzimního tahu přitom denně zdolají vzdálenost kolem 200 km, na jarním tahu okolo 300-400 km.
Rozmnožování
Hnízdí jednotlivě nebo ve volných koloniích v otevřené zemědělské krajině s přístupem k bažinatým říčním břehům, mokřadům a zaplavovaným územím. Na hnízdiště obvykle jako první přilétá koncem března nebo začátkem dubna samec, který obsazuje pokud možno loňské hnízdo a hájí ho před ostatními samci. Po příletu samice se na něm oba ptáci zdraví hlasitým klapáním zobákem.
Hnízdo stavějí oba ptáci na střechách, komínech, sloupech, stromech, speciálních podložkách a jiných vyvýšených místech. Stavebním materiálem jsou suché větve, kotlinka je vystlána drny, trávou, srstí zvířat a méně často i hadry, igelitem, papíry či provázky. Nové hnízdo mívá průměr 80 cm a výšku 15-30 cm, každý rok však bývá trochu přistavováno, takže může časem dosahovat značných rozměrů (výšky přes 3 m a průměru až 2 m). Hnízdí 1x ročně od dubna do srpna. Snůška čítá 2-7 bílých vajec o rozměrech 73 x 53 mm. Inkubace začíná od snesení prvního vejce a trvá přibližně 33 dnů, sedí oba rodiče. Mláďata se líhnou postupně a je mezi nimi tak patrný věkový rozdíl. K utlačování mladších mláďat staršími sourozenci na hnízdě nedochází, slabší mláďata však mohou být občas zabita rodiči. Děje se tak v případě nedostatku potravy, kdy se dospělí ptáci zabitím nejslabších mláďat snaží zajistit větší šanci na přežití zbylých potomků. Ačkoli je ale tento způsob rychlý a efektivní, bývá praktikován jen vzácně. Mláďata se ve stáří 14 dnů začínají držet na nohou a od 25. dne již na hnízdě zpravidla stojí. Hnízdní péče trvá zhruba 8 týdnů a po dalších 10 dnech jsou mláďata již plně samostatná. Po vyhnízdění se rodiny slučují do menších i větších hejn, v kterých později táhnou do zimovišť.
Ke ztrátám na hnízdech dochází nejčastěji z důvodu dlouhodobě nepříznivého počasí, kdy mohou malá mláďata prochladnout nebo zahynout hlady. Pohlavní dospělosti dosahují ve stáří 3 let, poprvé ale hnízdí často o 1–2 roky později. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 8-10 let,[10] rekord je 34 let a 10 měsíců.
Potrava
Čáp bílý je potravní oportunista. Živí se hlavně drobnými savci (hraboši, krtky), hmyzem, žábami a žížalami, méně požírá také plazy, plže, ryby, ptačí vejce i mláďata a mršiny. V Africe často sleduje hejna sarančat. Kořist vyhlíží za pomalé rozvážné chůze, na hlodavce někdy nehybně čeká u nor podobně jako volavky.
Ohrožení a ochrana
Početnost čápa bílého v Evropě od poloviny 19. století výrazně klesala a z některých zemí zcela vymizel; v roce 1895 byl naposledy pozorován v Belgii, v roce 1955 ve Švédsku a roku 1950 ve Švýcarsku. Hlavními příčinami úbytku byly industrializace zemědělství a nepříznivé změny v krajině, zahrnující vysoušení mokřin a přeměny luk na pole. Od 90. let 20. století se začaly stavy na většině území opět zvyšovat a čáp bílý jako hnízdič postupně osídlil řadu oblastí, odkud v minulosti vymizel. Zatímco v letech 1984 byla velikost evropské populace odhadována na 135 000 párů, v roce 2004 to bylo již 233 000 párů.[15] Dřívějších počtů však evropská populace stále nedosahuje, a je proto hodnocena jako zmenšená. Čáp bílý je jedním z druhů, na které se vztahuje Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA). Vedle zmiňovaných změn v krajině je ohrožován hlavně kolizemi s dráty, zasažením elektrickým proudem na sloupech VN, pesticidy používanými při hubení sarančí v Africe a ilegálním lovem na tahu a zimovištích. U 567 čápů bílých okroužkovaných na území ČR v letech 1934-2012 byly nejčastějšími příčinami úhynu náraz na dráty (50 %), zasažení elektrickým proudem (23 %), zástřel (10 %) a jiné antropogenní příčiny (14 %; nejčastěji nárazy a pády do lidských staveb, srážky s dopravními prostředky). Přirozené příčiny představovaly pouze 3 % případů.
Většina evropské populace je soustředěna do východní části Evropy. Z výsledků mezinárodního sčítání z let 2004/05 vyplývá, že nejvíce párů hnízdí v Polsku (52 500), Španělsku (33 217), na Ukrajině (30 000), v Bělorusku (20 000), Litvě (13 000), Lotyšsku (10 700) a Rusku (10 200). Stavy v západní Evropě zůstávají i přes intenzivní ochranná opatření nízké; ve Francii v roce 2004 hnízdilo 973 párů, v Nizozemsku 528 párů, v Dánsku jen 3 páry.
Na území ČR hnízdil čáp bílý až do konce 19. století jen vzácně, a to prakticky pouze na Třeboňsku, Písecku a jižní Moravě. Šířit se začal až na počátku 20. století; při prvním sčítání v roce 1934 bylo na celém území 194 hnízd s mláďaty, roku 1958 byla velikost celkové populace odhadnuta na 459 párů a v roce 1984, kdy začalo pravidelné každoroční sčítání, již na 648 párů. V roce 2001 u nás bylo zaznamenáno 1282 hnízd, z čehož bylo obsazeno celým párem 901 hnízd a alespoň jedno mládě bylo vyvedeno z 634 hnízd.[19] Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je v ČR zvláště chráněn jako ohrožený druh.[10]
Folklór, symbolika, heraldika
Čáp bílý se díky životu v těsné blízkosti lidí stal významnou součástí lidové kultury a folklóru. Ve starověkém Egyptě symbolizoval zbožnost a spravedlnost, v Číně nesmrtelnost. V muslimských zemích čápy nepronásledovali, neboť věřili, že se v každém z nich ukrývá duše muslima, který za svůj život nepodnikl pouť do Mekky. Ve středověké Evropě byla jeho užitečnost shledávána především v tom, že loví obojživelníky a plazy, kteří byli považováni za nežádoucí havěť spřízněnou s peklem a černou magií. V řadě zemí byl považován za symbol štěstí, zdraví a Božího požehnání, stejně jako ztělesněním věrnosti v rámci páru a věrnosti hospodářství, na jehož střeše hnízdil.[20] Přesto byl podle údajů z 19. století na tahu běžně ve velkém odstřelován obyvatelstvem, ať již pro zábavu, či pro maso.[21]
Zřejmě nejznámější evropskou pověrou spojenou s čápem je ta, že nosí děti. Původ má v germánské mytologii, kde byl čáp považován za posla bohyně Holdy, na jejíž pokyn lovil duše nenarozených z vody a vkládal je do těla matky. V lidové tradici je dobře znám též jako posel jara, o čemž svědčí i česká pranostika
„na svatého Řehoře čáp letí za moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře“.
Čáp bílý je národním ptákem Litvy, Polska a Běloruska a objevuje se ve znaku Haagu a řady jiných evropských měst.
Umělý odchov
Čáp bílý je chován v mnoha českých zoologických zahradách (např. ZOO Děčín, ZOO Plzeň).
Ocenění
- Česká společnost ornitologická – Pták roku 1994, Pták roku 2014 (společně s čápem černým)[22]
- Slovenská ornitologická spoločnosť – Pták roku 2014
- Naturschutzbund Deutschland (NABU) – Pták roku 1984 a 1994[24]
- Magyar Madártani és Természetvédelmi Egyesület (MME) – Pták roku 1980, 1981, 1994 a 1999
Estonsko, Lotyšsko, Rusko – Pták roku 2004
|
Datel černý |
|
|
Popis: |
Datlovo klepání |
|
Místo pořízení: |
Tisovka – Chlum |
|
Pořídil: |
Jan Čajan |
|
Délka: |
00:00:44 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen: |
Pořízeno při procházce. |
|
Popis Datla čérného: |
Taxonomie Rozlišují se 2 poddruhy
Popis
Datel černý (Dryocopus martius) je velký druh šplhavce z čeledi datlovitých (Picidae).
Největší evropský šplhavec, zhruba velikosti vrány, ale štíhlejší. Dorůstá délky 40–46 cm, v rozpětí křídel měří 67–73 cm a dosahuje hmotnosti 250–370 g. Nezaměnitelný, celý černý, s bělavým okem a zobákem. Samec má červené temeno, samice pouze červenou skvrnu v týlu. Na rozdíl od ostatních datlovitých létá přímo, nikoli ve vlnovkách. V letu se ozývá zvučným „kri kri kri“, vsedě pronikavým „kliééé“. Jarní bubnování je hlasité, oproti strakapoudům poněkud pomalejší, přednášené ve výbušných sériích dlouhých 1,75–3 sekundy (samec bubnuje déle než samice).[2][3]
Rozšíření Druh s palearktickým typem rozšíření. Areál sahá od severního Španělska a Skandinávie až po východní Sibiř a Japonsko. Stálý pták. V minulosti se rozšíření v Evropě značně měnilo v souvislosti s odlesňováním a následným zaváděním jehličnatých monokultur.[2] Celoevropská populace nyní čítá více než 740 tisíc párů a je považována za stabilní.[4]
Výskyt v ČR V ČR hnízdí na celém území, hlavně v pahorkatinách a horách, ale ve vhodném prostředí i v nížinách. Celková početnost byla v letech 1985–89 odhadnuta na 3–6 tisíc párů, v období let 2001–03 na 4–8 tisíc párů.[2][5]
Prostředí Vyskytuje se ve starých borových, smíšených a bukových lesích.[3]
Hnízdění Hnízdí jednotlivě, monogamně. Některé páry spolu setrvávají pouze jednu hnízdní sezónu, jiné se udržují po několik let. Tok začíná již v polovině února a provází ho časté bubnování a volání. Hnízdo je v dutině stromu, obvykle narušeném uvnitř, v ČR nejčastěji v buku, jedli a borovici ve výšce 8–12 m. Vytesání nového hnízda trvá 10–28 dnů a podílí se na něm obvykle jen samec. Hotová dutina je hluboká 47–57 cm a široká 12–20 cm, s okrouhlým nebo svisle oválným vletovým otvorem o průměru 6–11 × 8–11 cm. Obvykle bývá využívána po řadu let, některé páry však tesají každý rok novou. Hnízdí 1× ročně od dubna do srpna, s případnými náhradními snůškami. Samice snáší 3–5 čistě bílých vajec o rozměrech 34,4 × 25,4 mm. Inkubace začíná od snesení 4. vejce a trvá 12–14 dnů, sedí oba ptáci, přičemž v noci vždy jen samec, zatímco samice nocuje v jiné dutině poblíž hnízda. Mláďata jsou krmena oběma rodiči. Oči se jim otevírají po 10 dnech, v 17 dnech začínají vyhlížet z dutiny a hnízdo opouštějí ve stáří 24–28 dnů. S rodiči setrvávají další 1–2 měsíce, poté se rodina rozpadá. Pohlavně dospívají v 1. roce života. Nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka je 28 let.[2]
Potrava Živí se především ve dřevě žijícími brouky (lýkožrouty, kousavci, tesaříky) a mravenci, méně housenkami motýlů a měkkýši. Vzácně se v potravě objevuje také rostlinná složka, tvořená semeny a plody. Potravu dobývá silným dlátovitým zobákem z kmenů nebo kořenových náběhů stromů, méně často ji sbírá na povrchu kůry nebo na zemi.[2] K dostání kořisti z těžko dostupných míst mu napomáhá dlouhý lepkavý jazyk se zoubky na konci.
Význam Datel černý je v lese prospěšným druhem. Nejen, že konzumuje dřevokazné druhy mravenců, ke kterým se žádný jiný druh šplhavce nedokáže v takovém rozsahu dostat, ale jeho dutiny používá k hnízdění a nocování řada dalších druhů ptáků užitečných pro les, jako holub doupňák, sýc rousný nebo kavka obecná. |
|
Rozlišují se 2 poddruhy. |
|
Drozd
|
Upřesnění |
Zpěv Drozda |
|
Místo pořízení |
Jižní Čechy, Ktiš, Tisovka |
|
Pořídil |
Jan Čajan |
|
Délka |
00:00:25 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen |
Pořízeno při přecházení z jedné vsi do druhé |
|
Popis Drozda |
Drozd je české rodové jméno pro několik rodů ptáků z čeledi drozdovití. V Česku se můžeme běžně setkat s drozdy rodu Turdus (kam patří i ptáci s českým rodovým jménem „kos“) – kromě kosů je to drozd zpěvný (Turdus philomelos), drozd kvíčala (Turdus pilaris), drozd cvrčala (Turdus iliacus) a drozd brávník (Turdus viscivorus); vzácně k nám zalétli také drozd plavý (Turdus obscurus), drozd rezavý (Turdus naumanni), drozd proměnlivý (Turdus ruficollis) a drozd stěhovavý (Turdus migratorius). Drozdi se živí hmyzem a plži (plže s ulitou rozbíjejí o kámen).
Seznam rodů „drozdů • Cataponera Hartert, 1896 • Catharus Bonaparte, 1850 • Cichlherminia Bonaparte, 1854 • Cichlopasser Kittlitz, 1830 • Geomalia Stresemann, 1931 • Hylocichla Baird, 1864 • Ixoreus Bonaparte, 1854 • Nesocichla Gould, 1855 • Plectropterus Baird, 1864 • Platycichla Reichenbach, 1853 • Psophocichla Cabanis, 1860 • Ridgwayia Stejneger, 1883 • Turdus Linné, 1758 • Zoothera Vigors, 1832 |
|
Holub Skalní |
|
|
Popis: |
Holubí vrkání |
|
Místo pořízení: |
Ktiš – Pila |
|
Pořídil: |
Jan Čajan |
|
Délka: |
00:00:44 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen: |
Pořízeno při procházce. |
|
Popis Holuba Skalního: |
Holub skalní (Columba livia) je pták z řádu měkkozubých, z čeledi holubovitých. Je divokou formou holuba domácího.
Popis Středně velký pták s kratším ocasem, velký jako domácí holub, délka těla 31-35 cm. V původním divokém zbarvení je šedý s lesklou fialovou hrudí a lesklým zeleným krkem a s výraznými černými pruhy na křídlech. Ocas je modrošedý se širokým načernalým lemem na konci, kostřec je bílý, zobák je matně šedý s bělavým ozobím. Mezi samcem a samicí nejsou výrazné rozdíly ve vzhledu ani ve velikosti. Mláďata jsou více hnědá, prachový šat je smetanově žlutý.
Rozšíření Západní část Palearktické oblasti (západní Eurasie včetně severní Afriky a Přední Asie), Východní část Palearktické oblasti (východní Eurasie včetně Japonska a severní Číny), Etiopská oblast (Afrika od Sahary k jihu), Orientální oblast (jižní Asie), Australská oblast (Austrálie, Nový Zéland), Nearktická oblast (Severní Amerika). Hojně se vyskytuje ve Středomoří a ve Velké Británii. Je stálý.
Prostředí Hnízdí na skalních středomořských útesech, jednotlivě i ve vnitrozemí ve skalách, zříceninách a na budovách. Nikdy nehnízdí v dutých stromech jako doupňáci.
Potrava Živí se hlavně semeny, obilím, pupeny, mladými rostlinkami, případně i plody, plži a hmyzem. Ve městech bývá přikrmován.
Hnízdění Hnízdí 2-3x ročně (IV-VII). Hnízdo tvořené trávou a větvičkami staví ve skalních výklencích. Na 2 bílých vejcích sedí střídavě oba rodiče 17-18 dnů, o mláďata pečují oba rodiče 4-5 týdnů. Páry jsou poměrně stálé, ale v zimním období se nedrží spolu. |
|
Rozlišují se 2 poddruhy. |
|
-- JAN ČAJAN ________________________________________ KTIŠ 10 PRACHATICE 38403 MOBIL: +420604715644 TEL: +420383809336 SKYPE: live:e89d57332435f8f6 E-MAIL: jenik...@gmail.com Datová schránka: a3waymp WWW: www.cajansluzby.cz www.encyklopediezvuku.cz ________________________________________ Informace pro příjemce: Při volání na uvedené telefonní kontakty, se dovoláte pouze pokud nebudete mít skrytou identitu. V případě, že budete volat pod skrytými čísly, Nebo bude Váš kontakt označen za obtěžující, Bude Váš hovor automaticky zamítnut Aplikací Nevolejte.cz.
Jan Čajan
Dne pondělí 4. září 2017 22:45:34 UTC+2 Jan Čajan napsal(a):