Richard Rohr na pondělí dvacátého pátého týdne v mezidobí - Duchovní jistoty

[Richard Rohr]

Duchovní jistoty V Africe jsem potkával mnoho lidí, kteří si chodili po světě v poklidu a sebejistotě a se smyslem pro přítomnost, jaký mnozí z nás dávno nemají. Řek­nete, že to nedává smysl. Tolik jsme se snažili být v pohodě, ubezpečovat jeden druhého a dodávat si „pozitivní osobní náhled“. Hnutí za sebeúctu je celonárodní záležitostí. Jestliže to, co v americké církvi vidím, je plodem celého tohoto usilování, nezdá se mi, že by to fungovalo. Ve skutečnosti jako by se tito lidé každých několik dní potřebovali ujišťovat. Zdá se, že mnozí nejsou schopni radostnou zprávu uchopit, přijmout ji do svých srdcí, být s ní a vydat se s ní k životu v odevzdanosti, službě nebo tichu. Namísto toho tu máme svět hluku a slabé identity, v němž potřebujeme být stále ubezpečováni – potřebujeme, aby nás někdo trvale držel za ruku a říkal: „Jsi dobrý, Bůh tě miluje.“

Spiritual Fixes So many people I met in Africa walk around with a calmness and a self-assurance and a sense of presence that many of our people no longer have. And you say, This doesn’t make any sense. We’ve tried so hard to be OK, to affirm one another and give ourselves “positive personal regard.” The self-esteem movement is a national business. If what I’m seeing in the American Church is the fruit of all that stroking, I don’t think it’s working at all. In fact, it seems like these folks need a fix every few days. Many seem incapable of really grasping the good news, taking it into their hearts, standing with it and moving forward with it to lives of surrender, service or silence. Instead, it’s a world of noise and weak identity, where we need constant reassurance, someone to be holding our hand all the time and telling us, “You’re good. God loves you.” from Letting Go: A Spirituality of Subtraction