Richard Rohr na pátek třicátého druhého týdne v mezidobí - Konverze Archy

[Richard Rohr]

Konverze Archy Byl jsem poctěn tím, že jsem vedl exercicie pro některé severoamerické vedoucí z komunity Jeana Vaniera „Archa“. Někdy před dvaceti roky se Jean Vanier oddal své vizi evangelia, když se odhodlal prožít zbytek svého života se dvěma mentálně postiženými muži. Nemyslel si, že by se o tom měl dovědět někdo jiný krom jeho bezprostředních přátel. Nevěděl, že o dvacet let později bude po celém světě na šedesát komunit, které se budou pokoušet žít stejnou vizí. Lidé z Archy mi doslova otevřeli oči. Měli mě rádi a já měl rád je, ale vždycky po jídle šel každý svou cestou. Tak jsem to dělal i já. Někdy druhého dne jsem zjistil, že se zdá, že mne nikdo nepotřebuje. Cítil jsem, že ztrácím energii, protože obvykle mě nabíjí energií fakt, že mne lidé potřebují. Když jsem se vracel do svého pokoje, napadlo mě, že tato skupina, pravděpodobně jako žádná jiná, žije tím nejprostším a přímočarým evangeliem. Nacházejí Krista v těch nejmenších z bratří a sester. Tečka. Setkávají se s Pánem v mentálně a fyzicky postižených. Tečka. Chtěli, aby z vnějšku přišel kazatel a inspiroval je, ale byli by v pohodě i beze mne. Svá skutečná kázání nacházeli v polámaných tělech, prostých srdcích, v paradoxně a „nezaslouženě“ svobodných životech těch, s kterými žili.

A L’Arche Conversion I was privileged to be able to give a retreat to some of the North American leaders of L’Arche, Jean Vanir’s community. Some twenty years ago Jean Vanier gave himself to a vision of the gospel where he intended to live the rest of his life with two mentally handicapped men. He didn’t think anybody else was going to know about it except his immediate friends. He didn’t know that twenty years later there’d be sixty communities all over the world trying to live the same vision. I had a real eye-opener with the L’Arche folks. They enjoyed me and I enjoyed them, but after the meals everybody went their own direction. So I went mine. About the second day I realized that no one there seemed to need me. I was experiencing a loss of energy because I am energized by people needing me. As I was walking back to my room, it hit me: This group, probably like no other group, has the most simple and straightforward gospel. They find Christ in the least of the brothers and sisters. Period. They meet the Lord in the mentally and physically handicapped. Stop. They wanted an outside preacher to come in and inspire them, but they would have been fine without me. They found their real sermons in the broken bodies, the simple hearts, the unfair and paradoxically free lives of those with whom they lived. from The Passion of God and the Passion Within