Richard Rohr na čtvrtek čtrnáctého týdne v mezidobí - Chudoba definovaná jako bytí člověkem

[Richard Rohr]

Chudoba definovaná jako bytí člověkem Čtvrtý a poslední způsob, jak Bible chudobu popisuje, je chudoba býti člověkem. V tom spočívá ideál chudoby podle Písma. Ježíš se stal člověkem, nicméně nikdy nezhřešil, protože tuto úroveň chudoby nikdy neodvrhl. Nikdy neodvrhl omezenost lidského života, nikdy proti ní nebojoval, ani se jí nevzpíral. Byl šťasten, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (F 2,7). Je to dar umět radostně uznat a přijmout svou vlastní malost. To je má nejlepší definice křesťanské zralosti. Pro kulturu přebytku je velmi obtížné přijmout omezený svět; z téhož důvodu Ježíš řekl, že pro bohatého člověka není snadné vstoupit do království Božího (viz Mt 19,23; Mk 10,23; Lk 18,24). Znám mnoho svatých kněží, kteří se léčili z alkoho­lismu. Teď už bych je uměl rozeznat; od samého počátku je v nich jakási umenšenost, jistý druh zranitelnosti, uvolněnost vůči sobě i vůči druhým. Nežijí už svou hlavou. V jistém okamžiku svého života museli čelit své malosti, své chudobě. Jednoho dne se museli probudit a říci si: „Jsem alkoholik.“ Jsou to jedni z největších kněží, které potkávám. Humilitas – pokora a humanitas – lidství pocházejí z latinského humus – špína, bláto. Lidská bytost je tedy, jak si připomínáme na Popeleční středu, vzata z bláta. Pokorný člověk je ten, kdo to uznává, a dokonce se z toho raduje! Když se C. G. Jung blížil ke konci svého života, zeptal se ho jeden student, který četl klasickou knihu Poutníkova cesta, jaká byla jeho poutnická cesta. Jung řekl: „Musel jsem slézt dolů po deseti tisíci žebřících, abych si na konci svého života mohl přátelsky podat ruku s tím kusem hlíny, jímž jsem.“ Toto je chudoba ducha, kterou si Ježíš zvolil a kterou nazval „blahoslavenou“. Je to první výrok jeho velkého Kázání na hoře a jeho poslední čin na kříži.

Poverty Defined: The Poverty of Being Human The fourth and final poverty described in the Bible is the poverty of being human. This is the ideal poverty of Scripture. Jesus became human yet never sinned because he never rejected this level of poverty. He never rejected the limitations of the human scene, never fought or railed against it. He was happy to “empty himself...and become as humans are” (Philippians 2:7). It’s a gift to joyfully recognize and accept our own smallness. That’s my best definition of Christian maturity. It’s very hard for an affluent culture to accept a limited world, and that’s why Jesus said the rich person cannot easily enter into the Kingdom of God (Matthew 19:23, Mark 10:23, Luke 18:24). I meet many holy priests who are recovering alcoholics. I can almost pick them out by now; there’s a kind of littleness from the very beginning, a kind of vulnerability, a relaxed-ness with themselves and with one another. They’re not living in their heads anymore. They had to face, at one point in their lives, their littleness, their poverty. They had to wake up one day and say, I’m an alcoholic. They are some of the greatest priests I meet. Humility and human come from the Latin word, humus, dirt. A human being is someone, as we are reminded on Ash Wednesday, taken out of the dirt. A humble person is one who recognizes that and even rejoices in it! When Carl Jung was toward the end of his life, a student who was reading the classic book The Pilgrim’s Progress asked him what his pilgrim’s progress had been. Jung said, “I have had to climb down ten thousand ladders so that at the end of my life I can reach out the hand of friendship to this little clod of earth that I am.” That’s the poverty of spirit that Jesus chose and that he calls “blessed.” It’s his very first statement in his Great Sermon and his very last action on the cross. from Letting Go: A Spirituality of Subtraction