Richard na čtvrtou neděle velikonoční - Zoufalství a naděje

[Richard Rohr]

Zoufalství a naděje Zmrtvýchvstání a umírání jsou si blízko. Zoufalství, mám za to, je jen jiným druhem umírání a jiným druhem bolesti. Není ani tak ztrátou osob­nosti jako ztrátou ideálů, vizí a plánů. Pro lidi, kteří upnuli svou budoucnost nebo naděje na některé hvězdy, je pak ztráta těchto hvězd trpká a zničující. Obvykle se to děje spolu s tím, jak poznáváme nenaplněné a postupně se konfrontujeme se svou vlastní nemohoucností a „hříchem světa“ (J 1,29). Jsme nuceni opouštět své obrazy: obrazy, které jsme si vybudovali v mládí, obrazy, které zatuhly a které aktivizovaly náš obraz o sobě samých. Zhroucení těchto obrazů zakoušíme jako smrt ducha, jako ztrátu naděje, jako temnotu, která se jeví téměř k neunesení. Mnozí, ne-li většina, podléhají únavě a cynismu; setrvávají přitom u svých starých slov, z nichž se stávají klišé – dokonce i pro ně samé. Duchovní růst pak spočívá ve vědomém odevzdání těchto obrazů ve prospěch obrazů pravých. Je to konverze, která nikdy nekončí, odevzdání, které nikdy nepřestává. Je to odevzdání obrazů obrácených k nám samým, obrazů našeho já, obrazů druhých i Boha, jež jsme si sami vytvořili. Ti, kteří namísto toho, aby žili realitu, se klanějí obrazům, přestávají jednoduše duchovně růst. V tomto světle nastupuje s plnou silou a sžíravostí první přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,4–5). Zdá se, že mnozí lidé, obzvláště lidé „zbožní“, se spíše vztahují k obrazům než k realitě, k obrazům, v nichž se skrývá jak Bůh, tak beznaděj. Dokud nechodíme s touto beznadějí, nepoznáme, že naše naděje byla nadějí v sebe samé, v náš úspěch, v naši sílu rozlišovat, v naši představu o dokonalosti a celosti. Dokud nechodíme s touto beznadějí, nikdy neodhalíme skutečnou naději na druhé straně lidských úspěchů. Dokud nepřivolíme k tomu, aby se naše obrazy totálně zbortily, nikdy neobjevíme reálný život, který se skrývá za tím, co jen vypadá jako smrt.

Despair and Hope Rising and dying are closely related. Despair, I suspect, is another kind of dying and another kind of pain. It is not so much the loss of persons as the loss of ideals, visions and plans. For people who hitched their future or their hopes to certain stars, the loss of those stars is bitter and disabling. It usually happens slowly as we recognize unfulfilled dreams and as we gradually face our own impotence and the “sin of the world” John 1:29). We are forced to let go of images: images that we built in our youth, images that solidified and energized our own self-image. The crash of images is experienced as a death of the spirit, as a loss of hope, as a darkness almost too much to bear. Many, if not most, become tired and cynical while maintaining the old words that have become cliches even to themselves. Spiritual growth is the willing surrender of images in favor of the True Images. It is a conversion that never stops, a surrender that never ceases. It is a surrender of self-serving and self-created images of self, of'others, of God. Those who worship the images instead of living the reality simply stop growing spiritually. In this light, the First Commandment takes on a whole new power and poignancy: “You shall not make yourself a carved image or any likeness of anything in heaven or on earth or beneath the earth. You shall not bow down before them.” (Exodus 20:4-5) It seems that many people, religious people in particular, would sooner relate to images than to the reality where both despair and God lie hidden. Until we walk with this despair, we will not know that our hope was hope in ourselves, in our successes, in our power to make a difference, in our image of what perfection and wholeness should be. Until we walk with this despair, we will never uncover the real hope on the other side of human achievement. Until we allow the crash and crush of our images, we will never discover the real life beyond what only seems like death. from Radical Grace, “The Other Side of Sadness: Naming Despair”