Richard Rohr na sobotu po druhé neděli postní - Z Mertonovy poustevny

[Richard Rohr]

Z Mertonovy poustevny Na začátku mého kontemplativního sabbatického roku mi bylo nabídnuto, že mohu po třicet dnů používat poustevnu Thomase Mertona v Gethsemani. Nebyl jsem si tehdy jist, že bych dokázal třicet dnů žít sám v lesích Kentucky. Jsem extrovert a vždycky myslím pusou. Nicméně opravdu jsem chtěl ten rok začít třiceti dny samoty. Vždycky jsem Mertonovi fandil a dovedl bych si jej představit jako svého duchovního průvodce. Abych ten dlouhý a báječný příběh zkrátil, povím, že to bylo úžasné a stávalo se to stále úžasnější. Strávili jste někdy čtyřiadvacet hodin svého života o samotě a v tichu, aniž by vám někdo určoval život, potřeboval vás či na vás mluvil? To, co se tady děje, je něco jako ztráta ulity nebo zapouzdření. Jak dny plynou, všechny ty masky odpadávají. Teď mne nikdo nepotřebuje. Pro nikoho nejsem důležitý. Mohl bych tu třeba umřít, a nikdo by se to přinejmenším dva týdny nedověděl. Už nejsem veřejný řečník, nejsem kněz, nejsem františkán, nejsem to ani ono, nemám tohle vzdělání nebo tamty přátele nebo rodinu ani nejsem duchovní v Novém Jeruzalémě. Byl jsem čím dál tím víc obnažený. Musel jsem zpět k Pánu pro svou identitu. Kdopak teď jsem, Pane? Teprve v osamění jsme schopni nechat Pána, aby nás vymezil způsobem, kterým bychom správně měli být definováni: skrze vztah, vztah já–ty, vztah k Přítomnosti, která od nás nežádá nic než přítomnost. Jestliže jsme nikdy nežili v oblasti čiré přítomnosti bez našeho světa honby za úspěchem, pak v první chvíli ani nevíme, jak v tom dýchat. A právě proto musí Pán dýchat skrze nás. Naším životem musí být Pán, Pán musí být naší identitou. A tak nakonec sami svolíme, abychom byli definováni vztahem, namísto dobrými věcmi (byť svatými), které jsme vykonali.

From Merton’s Hermitage I was offered the use of Thomas Merton’s hermitage at Gethsemani for thirty days at the beginning of my contemplative sabbatical year. I wasn’t sure then that I could live thirty days alone out in the woods of Kentucky. I’m an extrovert, always thinking with my mouth. Yet I really wanted to begin the year with thirty days of solitude. I’d always been a Merton fan, and I knew he could be my brother-guide. To make a long and wonderful story very short, it was sweet and got sweeter and sweeter. Have you ever even spent twenty-four hours of your life in solitude and silence without another person defining you, needing you, talking to you‘? What happens is like losing shells or encasements. As the days go by, these masks fall away: No one needs me now. I’m not important to anybody. I could die here and no one would know for at least two more weeks. I’m not a public speaker, I’m not a priest, I’m not a Franciscan, I’m not this, I don’t have that kind of education or those kind of friends or that kind of family, or I’m not the pastor of New Jerusalem. I got more and more naked. I had to keep going back to the Lord for my identity: Who am I now, Lord? In solitude, at last we’re able to let the Lord define us the way we are always supposed to be defined: by relationship, the I-thou relationship, in relation to a Presence that demands nothing of us but presence. If we’ve never lived in the realm of pure presence without our world of achieving, we don’t know how to breathe there at first. And that’s precisely why the Lord has to breathe through us. The Lord has to be our life, the Lord has to be our identity. At last, we allow ourselves to be defined by relationship instead of by the good – even the holy – things we’ve done. from Letting Go: A Spirituality of Subtraction