Richard Rohr na středu dvacátého pátého týdne v mezidobí - Spirituální čumilové

[Richard Rohr]

Spirituální čumilové Západní civilizace zaznamenala ve vědě a technice – totiž ve vnějším světě – takové vítězství, že jsme schopni objektivizovat všecko. Cenou, kterou jsme za to zaplatili, je náš stav odcizení. Zatímco my jsme zde, svět objektů je „tam“. Analyzujeme svět jako objekt „tam“. Jakmile naše vědomí podlehne této rozdělenosti na subjekt/objekt, pak, upřímně řečeno, se modlitba stává velmi obtížnou, ne-li téměř nemožnou. Modlitba je sjednocující zkušeností. Nám se ale někdy směšuje s pouhým vnitřním vědomím, jež analyzuje můj vnitřní stav a pocity o Bohu. Ti z nás, kteří byli vychováni v náboženském prostředí, mají například velmi často sklon připisovat všemu i sobě samým své hodnotové soudy. Je to vina, kterou mají lidé střední třídy. Máme ji, neboť jsme odcizeni od své vlastní duše. Stojíme mimo sebe samých a analyzujeme: je to dobré, lepší, nebo nejlepší? Je to hřích všední, nebo smrtelný? Jestliže jsi v tomto sebeanalyzujícím postoji, pak jsi divák a jsi nutně od své vlastní duše oddělen. Možná, že i proto Ježíš řekl: „Nesuďte a nebudete souzeni“ (Mt 7,1). Naše soudy nás oddělují, odcizují, a proto i odsuzují.

Spiritual Spectators Western civilization has had such victory in terms of science, technology – the outer world – because we are able to objectify everything. But the price we’ve paid is our state of alienation. We’re over here apart from it. We analyze the world as an object over there. Once consciousness surrenders to that subject/object split, quite frankly, prayer becomes very difficult, if not next to impossible. Prayer is unitive experience. Yet for us prayer has sometimes become confused with mere inner awarenesses, me analyzing my own inner states and feelings about God. Those of us who were raised in religious contexts, for example, are often inclined to give a value judgment to everything and to ourselves. That’s the guilt middle-class folks have. We have it because we are alienated from our own souls. We’re standing over here, apart from ourselves, analyzing: Is it good, better, best'? Is it venial sin, is it mortal sin? When you’re in that stance of analyzing the self, you’re a spectator and you’re necessarily divided from your own soul. Maybe that’s why Jesus said, “Do not judge and you will not be judged” (Matthew 7:1). Our judgments separate us, alienate us and, therefore, condemn us. from Letting Go: A Spirituality of Subtraction