Richard Rohr na Třináctá neděle v mezidobí - Znovuobjevení růžence

[Richard Rohr]

Znovuobjevení růžence Nedávno jsem znovu objevil růženec, modlitbu, kterou jsem se po léta nemodlil. V této fázi života ji považuji za velice silnou. Když se modlím růženec, nestarám se tolik o modlitbu. Nechávám kuličky jen tak plynout mezi prsty a odříkávám věty znovu a znovu a z nějaké příčiny to zastaví shon v mé hlavě. Umožňuje mi to žít v centru, v přítomném okamžiku – ani v minulosti, ani v budoucnosti. Začalo to na svátek Panny Marie z Guadalupe. Mariina osoba se mi stala velmi přítomnou a velmi reálnou – jako můj průvodce a souputník, jako přítel, který mne má rád. Když jsem se začal modlit růženec, staly se nejrůznější věci a realizoval se i můj sen o Centru akce a kontemplace. Nechci tvrdit, že by to byla nějaká magická cesta, jak přimět Boha, aby konal to, co člověk chce. To by bylo nedorozumění o síle modlitby. Vím však, že růženec byl formou modlitby, jež mi byla dána k tomu, abych já sám dokázal ustoupit stranou. S růžencem mohu naslouchat. Mohu se Bohu vzdát a důvěřovat mu tak, že se stanu svého druhu nástrojem, jak by byl řekl František, jakýmsi kanálem pro vše, co by Bůh chtěl konat. A já si myslím, že v tom je smysl veškeré naší modlitby: neprosazovat se před Bohem a nechtít ohýbat Boží ruce, ale zcela jednoduše být schopen znovu naslouchat. Jediným způsobem, jak pravdě naslouchat, je ustoupit z cesty: své pocity, potřeby, svá nutkání, odpovědi, to vše musíme dát stranou. Bůh nepotřebuje nic. Bůh se na nic neptá a nic nežádá. Modlíme se jen proto, abychom směli Boha poznat.

Rediscovering the Rosary I’ve recently rediscovered the rosary, a prayer form I haven’t used for many years. In this stage of my life I find it powerful. With the rosary, I don’t worry so much about praying. I just let those beads go through my fingers and say the phrases over and over again, and for some reason that stops the racing of my mind. It allows me to live in the center, in the present – not in the past or the future. This started for me on the Feast of Our Lady of Guadalupe. The person of Mary became very present and very real to me as guide and fellow traveler, as friend who loves me. After I started praying the rosary, all sorts of things fell into place, and my dream of a Center for Action and Contemplation became a reality. I’m not trying to say there’s a magical way to get God to do what you want to do. That would be a misunderstanding of the power of prayer. But I do know the, rosary was the prayer form given to me to help get myself out of the way. With the rosary I could listen. I could surrender and trust so I could be some kind of instrument, as Francis would have said, some kind of channel of whatever it was that God wanted to do. And I think that’s the purpose of all of our prayer: not to prove ourselves to God or bend the arm of God but, quite simply, to be able to listen anew. The only way we can listen to truth is to get ourselves out of the way: our feelings, needs, compulsions, responses and everything else. God needs nothing, God asks and demands nothing. We pray only so that we may know God. from Letting Go: A Spirituality of Subtraction