Richard Rohr na sobotu šestého týdne velikonočního - Kvas a sůl

[Richard Rohr]

Kvas a sůl Doufám, že najdeme tu odvahu a přestaneme odměňovat a potvrzovat lidská ega a nazývat to morálkou, službou a církví. Doufám, že budeme od vedení a institucí očekávat méně, a proto budeme proti nim i méně rebelovat nebo nebudeme na nich nadbytečně závislí. Ostatně jak říká básník Rilke: „Není na světě místa, které by tě nehledalo. Musíš změnit svůj život.“ Církev nemůže zařídit, aby se tak stalo. Může jen vyhlašovat, že je to možné a nabízet svůj vzkříšený Život jako kvas a sůl. Vždycky se ptám, proč taková slavná síla a privilegium nestačí. Je to víc, než v co jsem kdy doufal nebo doufat budu! Mnozí lidé jsou církví znechuceni, protože od ní očekávali příliš mnoho. Více než v co jiného doufám, že se staneme lidem, který vstoupil do milosrdenství a dovolí vstoupit i ostatním. Kdysi jsem chápal Boží milosrdenství jako trpělivou, laskavou toleranci, formu odpuštění. Nyní se pro mě stalo pochopením, laskavým pozváním, záměrným porušováním pravidel tím Jediným, který pravidla sám vytvořil; stalo se úsměvem, pevným a radostným podáním ruky – zatímco my se honíme za svými hříchy a upínáme se k Bohu s touhou a nedůvěrou.

Leaven and Salt I hope that we will have the courage to stop rewarding and confirming people’s egos and calling it morality, ministry and Church. I hope that we will have lower expectations of leadership and the institution and therefore less need to rebel against-it or unnecessarily depend upon it. After all, as the poet Rilke put it, “There is no place on earth that isn’t looking for you. You must change your life.” The Church cannot make that happen. It can only announce its possibility and offer its Risen Life as leaven and salt. I always wonder why such a glorious power and privilege is not enough! It is more than I ever hoped for or will ever do! Many people are upset with the Church because they expected too much from it. More than anything else I hope that we will be a people who have entered into mercy and allow others to enter. I once saw God’s mercy as patient, benevolent tolerance, a form of forgiveness. Now it has become an understanding, a loving allowing, a willing “breaking of the rules” by the One who made the rules, a wink and a smile, a firm and joyful taking of the hand – while we clutch at our sins and gaze at God in desire and disbelief. from “A Church Unashamed to Be Leaven and Salt”