Richard Rohr na sobotu dvanáctého týdne v mezidobí - Různice v církvi

[Richard Rohr]

Různice v církvi Mnohá tvrzení institučního náboženství bych nebral tak vážně. Někdy římská církev považuje za dané, že mluví Božím jménem, aniž by uznala, že to často říká motivována politicky a podmiňována kulturně (například jsou-li otázky účelovosti nadřazovány nad otázky pravdy). To je nebezpečné. Řekl bych, že vstupujeme do post-denominační epochy. Svou matku církev znám jako katolickou. Za velké bohatství své katolické církve jsem vděčný. Ale tradice, to je startovací dráha – jasný směr. Katolicismus pro mne není vězením, ale domovem „s mnoha příbytky“ (J 14,2), který Ježíš nazývá „domem svého Otce“. Právě pro tuto tradici pociťuji přirozené společenství s mnoha nekatolíky, kteří sdílejí tytéž evangelijní hodnoty v životním stylu, praktikují dvě největší přikázání a kladou si podobné životní otázky. Upřímně řečeno, evropské historické problémy, které nás rozdělovaly, jsou nuda. Proč musíme s sebou stále vláčet tu zátěž denominačních otázek, které nás rozdělily? Jestliže nejsem schopen důvěry a neumím spolupracovat s ostatními křesťany, může pak být nějaký ekumenismus s judaismem, islámem, buddhismem, hinduismem? Jaká v tom může být naděje pro svět? Zvláště podíváme-li se na historické střety, na kulturní slepotu a zahleděnost do vlastních zájmů na obou stranách každého schismatu a reformy. Proč bychom to potřebovali hájit? Vždyť máme své břemeno beztak těžké. Často se v této církvi cítím jako žonglér, když se snažím udržet v ruce mnoho pravd najednou. Z velkých témat reformace nemohu udělat klíčové události svého života. Zvláště když vidím, že tolik otázek bylo kladeno bezstarostnými bílými kleriky (muži) na obou stranách; a obvykle to byly otázky moci a spravedlnosti! Pokud bychom se už měli rozdělit, proč ne podle toho, kdo se lépe stará o nasycení vdov a sirotků?

Church Divisions A lot of the pretenses of institutional religion I don’t take seriously. Sometimes the Roman Church takes for granted that it speaks for God without acknowledging that what it says is often politically motivated and culturally conditioned (for example, questions of expedience being preeminent to questions of truth). That’s dangerous. I think we are entering a post-denominational period. I know my mother Church is Catholic. I am grateful for the great riches of my Catholic Church. But tradition is a runway, a takeoff point, a clear direction. Catholicism has not been a prison for me but a home “with many rooms” John I4:2), which Jesus called his “Father’s house.” Because of the Tradition, I feel a natural communion with many non-Catholics who share our same gospel values in life-style, practicing the two great commandments and asking similar questions of life. The historical European problems that divided us are a bore, frankly. Why do we have to continue to carry the baggage of the denominational issues we divided over? If I cannot trust and work together with other Christians, what hope is there for any ecumenism with Judaism, Islam, Buddhism, Hinduism? What hope is there for the world? Especially when we can see the historical accidents, the cultural blindness, the self-interest on both sides of every schism and reform. Why should we need to defend that? I have too much baggage to carry already. Often I feel like a juggler in this Church, trying to hold many truths together. I can’t make the great issues of the Reformation key in my life. Especially when I see that so many of the questions were asked entirely by comfortable, white male clerics (on both sides) and, usually, were questions of power and righteousness! If we had to divide, why couldn’t we divide over who was doing a better job of feeding widows and orphans? from The Other Side, “Poverty and Surrender”