Richard Rohr na pondělí čtrnáctého týdne v mezidobí - Chudoba definovaná jako hřích

[Richard Rohr]

Chudoba definovaná jako hřích V Písmu najdeme čtyři popisy chudoby. Předně je to chudoba jako hřích, prázdnota, chudoba těch, kteří jsou ve svém nitru mrtví. Toto zjevně není chudoba, kterou by Písmo stavělo jako ideál. A přece v celém schématu spásy hraje svou roli. Hřích a milost jsou ve vzájemném vztahu. V jistém smyslu jedinou cestou, jak skutečně pochopíme spásu, milost, svobodu, je pochopení jejich protějšků. Právě proto jsou velcí světci zpravidla obrácení hříšníci. Když nakonec musíš pozřít a okusit zatvrzelost svého srdce, svou vlastní prázdnotu, egocentrismus a podobně, pak se otevřeš milosti. Takový je vzorec života nás všech. Proto to byla toho roku, který jsem strávil v poustevně, taková milost, když jsem mohl konečně – třebaže jsem muž a Germán – plakat nad svými hříchy a procítit strašný smutek nad svou pošetilostí a hloupostí. Myslím, že všichni se jako ubozí lidé musíme sami se sebou setkat tímto způsobem. A právě proto mnohé z našich největších chvil milosti občas následují za našimi největšími hříchy. Po celá léta máme zatvrzelé srdce a uzavřenou mysl. Pak přijde chvíle zranitelnosti a milosrdenství. Strhne nás ke dnu a vytrhne nás k novému životu.

Poverty Defined: Poverty As Sin There are four descriptions of poverty in the Scriptures. First, there’s poverty as sin, emptiness, the poverty of people who are dead inside. That obviously is not the poverty that Scripture idealizes. And yet it does play a part in the whole pattern of salvation. Sin and grace are related. In a certain sense the only way we really understand salvation, grace, freedom, is by understanding their opposites. That’s why the great saints are, invariably, converted sinners. When you finally have to eat and taste your own hard-heartedness, your own emptiness, selfishness and all the rest, then you open up to grace. That is the pattern in all our lives. That’s why it was such a grace in my hermitage year when I was able, at last – even as a male and a German – to weep over my sins and to feel tremendous sadness at my own silliness and stupidity. I think all of us have to confront ourselves as poor people in that way. And that’s why many of our greatest moments of grace follow upon, sometimes, our greatest sins. We are hard-hearted and closed-minded for years. Then comes the moment of vulnerability and mercy. We break down and break through. from Letting Go: A Spirituality of Subtraction